Toto naštěstí není krajinka na kinofilm, ale zátiší reality, u kterého lze malý formát 24 x 36 mm tak nějak akceptovat (pokud jde o výjimečný odskok od focení lidí, zvířat a bestií v pohybu). A je to velmi zdařilé zátiší reality. Prostě výborná fotka.

pes: Stanislave, Petře a Emile, dovolím si vaši analýzu mírně korigovat. Domnívám se totiž, že rostliny se nezalévají proudem elektronů, nýbrž proudem molekul vody. To v konečném důsledku znamená, že nejde o smotané kabely, ale o samičky od hadů, zvané též hadice. Ale pokud ta věc neslouží k zalévání plantážní flóry, tak v tom případě to v konečném důsledku znamená, že kecám buvoloviny, zubroviny, bizonoviny anebo kraviny.

Teď dejme na chvíli stranou obecné úvahy, zda má v současnosti smysl fotit krajinky (a pokud přece jen ano, tak zda na kinofilm). Opakovaně se vracím ke kompozici, ať už je na té fotce cokoliv. Možná že kompozice je tím, co u mne zde zpočátku vyvolalo spontánní negativní reakci. Chápu, že je ta kompozice precizně vycizelovaná. Ale přesto se Tomáši domnívám, že tato kompozice je špatně. Pozice různých drobných detailů to sice zajímavě koření, ale celkové rozdělení plochy na dvě skoro stejně velké části (tmavou a světlou) je podle vlčího kalného zraku velmi nešťastné. Nikdy jsem sice úplně nepochopil, co je to zlatý řízek, ale zde konkrétně (když už to tedy není nějakým zřetelným detailem potvrzená středovka) by tomu kompozice do zlatého řízku asi prospěla. Zároveň je ale fakt, že takovýto krajinný útvar do zlatého řízku zakomponovat zřejmě nelze. V průběhu dní o kompozici této krajinky opakovaně dumám a zatím jsem poněkud bezradný. Nevím, jak to vyřešit. A dokonce začínám mít pocit, že je to neřešitelné.

pes: Jitkou zmiňovaná atmosféra verneovek je hezká. Tajuplný ostrov...

Tomáši, od chvíle, kdy jsi vystavil fotku s jeptiškami na ulici v Římě, už mě na žádné kinofilmové krajinky nenalákáš. Statické focení krajinek do tebe už neberu. Máš na víc.

Sloupy nesloupy, značky neznačky, oříznutá kopýtka neoříznutá kopýtka, ta fotka je prostě skvělá! Kdybych byl závistivý (což určitě jsem), tak bych ti tu fotku záviděl!

Fotogenická karosérie ve fotogenické krajině. A senzační provedení fotky. Lahodná tonalita jako při částečném zatmění Slunce. Precizně vyladěná vizuální lahůdka.

Jo, vlk na to kápnul slinu, protože vlk slintá, když na tuto fotografii civí. Je to zvláštní, ale zde se vůbec nemusím ptát po smyslu této fotografie. Na světě sice existují tisíce atraktivních fotek různých struktur a „dekorů reality“, ale toto je něco jiného. Toto není žádná běžná „komerční strukturovka“, focená na „celosvětovém běžícím páse“ fotogenických struktur. Tato fotka je už dál. Když dva (tisíce, statisíce, miliony fotografek a fotografů) dělají totéž, není to totéž. Kompozice zde je dusná, ale zároveň pikantní. Filmové políčko zahrnuté buldozerem. Došlo zde k jakémusi kompozičnímu závalu. A zároveň jde o přesnou hodinářskou práci, odlehčující tu ohromnou tíhu hmoty. Ta fotka sedí. Její plocha je zaplněna až bezohledně brutálním a současně kultivovaným způsobem. S touhou udělat věc trochu jinak, něčím nově, a zároveň neokázale, nenápadně. Bez povyku a s vytříbeným vkusem. Povedená věc.

(Bez ohledu na nouzový kinofilmový formát.)

Velmi se mi líbí!

Ale není absurdní fotit takovéto věci na malý (kinofilmový) formát? Nejde o podobné počínání jako nahrávat symfonický orchestr na malou magnetofonovou kazetu v (byť značkovém) walkmanu, vybaveného funkcí nahrávání? Slyšitelná redukce informací na nahrané kazetě sice může působit zajímavě, ale není i přes to nahrávání symfoňáků na walkman a následný superpečlivý „tuning“ takových nahrávek poněkud paradoxní činností?

Vždyť přece malý fotoaparát, do kterého lze vložit tenký filmový pás, původně určený pro filmařské kamery, byl přece vynalezen proto, aby budoucí reportéry a lovce momentek osvobodil od nutnosti používat stativ a fotit pouze (převážně) statické objekty či strnulé portréty lidí v klidných pozicích. Snížení kvality obrazu u kinofilmu je vyváženo možností fotit pohotově živé výjevy.

Takže když spatřím takovouto krajinku, tak si v duchu řeknu třeba cosi takového: „fajn skica. A na kdy je naplánováno focení této krajinky na odpovídající velký formát? Kdy uvidíme finální verzi načisto?“

Samozřejmě existují světoznámí lovci, kteří pohotový kinofilmový fotoaparát občas použili i na pořízení nějaké té krajinky či zátiší. Ale když jde o výjimky, tak to v celkovém kontextu vyzní úplně jinak. Tak nějak přirozeně. Ale používat primárně kinofilm na focení krajin a zátiší na mne působí pošetile. Proč do velkého šroubu rýpat malým nožíkem, když lze použít odpovídající velký šroubovák?

Kdysi dávno, když jsem byl ještě mrňavé škvrně, jsem někde zaslechl, že na každou práci má být použito správné nářadí. Na toto rčení si vzpomenu obvykle v situaci, kdy se univerzálním kapesním nožíkem snažím něco opravit...

Tomáši, velice oceňuji tu superpečlivou práci a smýkám kloboukem, ale zároveň jsem z té fotografie poněkud nervosní. Jednak jsem trochu nervosní z té kompozice – z toho téměř nabodnutí ulomené špičky kmene do horního okraje exponovaného políčka, bez možnosti nadechnout se. Jsem nervosní rovněž z toho, že mne to nutí těkat po ploše a marně hledat cosi jako hlavní bod. Je tím hlavním bodem kruhový (válcový) pahýl po uříznuté větvi anebo ta ulomená špička nahoře? Chápu, že jde o sofistikovanou, rafinovanou a precizně „zkonstruovanou“ kompozici, ale zároveň mne pronásleduje otázka, zda ta kompozice nepožírá sama sebe? Zda zde nebylo „překonstruováno“? Nějak mi z toho (bez lámání přes koleno) nevyplývá lehce, přirozeně a bez křečí smysl, proč je to vlastně foceno. A také proč je takovéto statické krajinkové zátiší focené na malý formát (kinofilm). Nedává mi to přirozený smysl. Současně jsem nervosní také z tonality. Jako kdyby zde zmizely „hluboké tóny“ tmavých šedých, a vše se redukovalo spíše na méně zastoupené doplňkové tmavé „tenké“ obrysy či kontury té složité struktury (s minimem tmavých plošek) a snad až příliš převládající světle šedou. Působí to jako pečlivá detailní kresba (mikro)tužkou, v konturách zvýrazněná tuší s použitím dámského pera, umožňujícího tenké tahy. Ale protože vím, že nejde o superrealistickou kresbu ale o fotku, tak se mi to v té duté vlčí kebuli nějak motá, míchá a hádá, a nakonec jsem z té fotografie tak trochu nervosní.

Ano, toto je FOTKA!

Jardo, díky za nález. Hezké jméno pro tančící rostlinu.

Vzpomněl sem si na název filmu Byl jsem při tom. To je z toho dne, kdy jsem dělal nosiče těžkého stativu Linhof? Ani si nepamatuji, že na tom stromě bylo tak málo listů. A dosud vlastně ani nevím, co je to za strom. Tak zvláštní velké listy se často nevidí. A fotografie? Myslím, že se povedla. Sedí. Je magická.

Stále se mi velice líbí. Je kouzelná a magická.

Rozcuchaná a přitom pečlivě učesaná.

„Přestože je to na této fotografii úplně jinak než na kontaktech od Josefa Sudka, tak přesto toho Sudka zde vidím.“

Chtěl jsem zde připsat cosi jako „přicházím se opět pokuchat“, ale teď s úděsem zjišťuji, že jsem zde v minulosti nezanechal vůbec žádný komentář. Jak mohlo dojít k takové trestuhodné nedbalosti? To teda nevím. Je to pro mne záhada.

Možná jsem tenkrát nevěděl, co napsat. Ani teď to nevím. Jenom dodám to, co téměř všichni už dávno ví: toto je úplně skvělá fotka! Jak ze sedmdesátých let minulého století. Myšleno výhradě v kladném smyslu.

Tak, a teď mám v předešlém odstavci splněno a mohu už jen v klidu a bez vymýšlení složitostí pouze stručně přihodit: přicházím se opět pokuchat.

Název „výběr z kompozičních a tonálních cvičení '09“ považuji za výborný. Když někdo něco umí, tak to nenazve „Nebeská symfonie zamrzlé migrény“ (i když vlastně proč ne), ale spíše obyčejným názvem, připomínajícím cosi jako inventární číslo na exponátu v muzeu všedních věcí. Takový přístup se mi líbí.

Petře, asi máš pravdu - nikdo z nás neustoupil ani o píď. :))

Petře, teď jsem si vzpomněl, že na téma rámečků jsme před časem diskutovali také u těchto fotografií (u jejich původní prezentace). Ani nevím, jak ta tehdejší debata skončila. Pokud vůbec skončila. Anebo to pletu?

Možná se tě zde ještě optám takto: viděl jsi papírové zvětšeniny těchto fotografií? A opravdu by se ti chtělo je strčit pod nůž, odříznout od nich jejich bílý okraj a oříznout je do tvaru přesného obdélníku?

U zmínky o černobílých kresbách od Paula Klee nemám na mysli kulturu polotónů (tam prakticky žádné polotóny nejsou), ale spíš ten pocit, že něco, co na první pohled vypadá velmi jednoduše, jednoduché vůbec není. Že je za tím hodně práce a zároveň citu pro věc, který nelze naučit. Vývoj od složitého k jednoduchému. Kultivovaně jednoduchému. Slyším námitku mnoha lidí: „Takové čmáranice? Takové fleky? Něco takového dokážu také.“ Ale to se pletou. Většinou to nedokážou.

Tyto dvě fotografie jsou pro mne vizuální lahůdkou. Viděl jsem je nazvětšované na papíře. Jemná práce. Ušlechtilé zvětšeniny. Byl to estetický zážitek. V něčem tak trochu podobný pocit, jako když civím na černobílé kresby od Paula Klee, které mám velmi oblíbené.

http://www.fstop.cz/e/vlk/comments/to-szepe/060617-1217/

:)

Skvělá zeď, skvělé dekorace, skvělé rekvizity, skvělé světlo a především skvělý výraz portrétované dámy. Jako kdyby to bylo focené v Americe. Poctivá práce fotografa a vyzařující hrdost dámy, která umí žít podle vlastních představ, které však nikomu nevnucuje.