U zmínky o černobílých kresbách od Paula Klee nemám na mysli kulturu polotónů (tam prakticky žádné polotóny nejsou), ale spíš ten pocit, že něco, co na první pohled vypadá velmi jednoduše, jednoduché vůbec není. Že je za tím hodně práce a zároveň citu pro věc, který nelze naučit. Vývoj od složitého k jednoduchému. Kultivovaně jednoduchému. Slyším námitku mnoha lidí: „Takové čmáranice? Takové fleky? Něco takového dokážu také.“ Ale to se pletou. Většinou to nedokážou.