Tomáši, velice oceňuji tu superpečlivou práci a smýkám kloboukem, ale zároveň jsem z té fotografie poněkud nervosní. Jednak jsem trochu nervosní z té kompozice – z toho téměř nabodnutí ulomené špičky kmene do horního okraje exponovaného políčka, bez možnosti nadechnout se. Jsem nervosní rovněž z toho, že mne to nutí těkat po ploše a marně hledat cosi jako hlavní bod. Je tím hlavním bodem kruhový (válcový) pahýl po uříznuté větvi anebo ta ulomená špička nahoře? Chápu, že jde o sofistikovanou, rafinovanou a precizně „zkonstruovanou“ kompozici, ale zároveň mne pronásleduje otázka, zda ta kompozice nepožírá sama sebe? Zda zde nebylo „překonstruováno“? Nějak mi z toho (bez lámání přes koleno) nevyplývá lehce, přirozeně a bez křečí smysl, proč je to vlastně foceno. A také proč je takovéto statické krajinkové zátiší focené na malý formát (kinofilm). Nedává mi to přirozený smysl. Současně jsem nervosní také z tonality. Jako kdyby zde zmizely „hluboké tóny“ tmavých šedých, a vše se redukovalo spíše na méně zastoupené doplňkové tmavé „tenké“ obrysy či kontury té složité struktury (s minimem tmavých plošek) a snad až příliš převládající světle šedou. Působí to jako pečlivá detailní kresba (mikro)tužkou, v konturách zvýrazněná tuší s použitím dámského pera, umožňujícího tenké tahy. Ale protože vím, že nejde o superrealistickou kresbu ale o fotku, tak se mi to v té duté vlčí kebuli nějak motá, míchá a hádá, a nakonec jsem z té fotografie tak trochu nervosní.