Velmi se mi líbí!

Ale není absurdní fotit takovéto věci na malý (kinofilmový) formát? Nejde o podobné počínání jako nahrávat symfonický orchestr na malou magnetofonovou kazetu v (byť značkovém) walkmanu, vybaveného funkcí nahrávání? Slyšitelná redukce informací na nahrané kazetě sice může působit zajímavě, ale není i přes to nahrávání symfoňáků na walkman a následný superpečlivý „tuning“ takových nahrávek poněkud paradoxní činností?

Vždyť přece malý fotoaparát, do kterého lze vložit tenký filmový pás, původně určený pro filmařské kamery, byl přece vynalezen proto, aby budoucí reportéry a lovce momentek osvobodil od nutnosti používat stativ a fotit pouze (převážně) statické objekty či strnulé portréty lidí v klidných pozicích. Snížení kvality obrazu u kinofilmu je vyváženo možností fotit pohotově živé výjevy.

Takže když spatřím takovouto krajinku, tak si v duchu řeknu třeba cosi takového: „fajn skica. A na kdy je naplánováno focení této krajinky na odpovídající velký formát? Kdy uvidíme finální verzi načisto?“

Samozřejmě existují světoznámí lovci, kteří pohotový kinofilmový fotoaparát občas použili i na pořízení nějaké té krajinky či zátiší. Ale když jde o výjimky, tak to v celkovém kontextu vyzní úplně jinak. Tak nějak přirozeně. Ale používat primárně kinofilm na focení krajin a zátiší na mne působí pošetile. Proč do velkého šroubu rýpat malým nožíkem, když lze použít odpovídající velký šroubovák?

Kdysi dávno, když jsem byl ještě mrňavé škvrně, jsem někde zaslechl, že na každou práci má být použito správné nářadí. Na toto rčení si vzpomenu obvykle v situaci, kdy se univerzálním kapesním nožíkem snažím něco opravit...