Zde mám v plánu naškrabat více, ale nevím, jak to vše sesumírovat v přijatelném čase a přiměřeném rozsahu.

Nekomentujme záporně fakt, že zde vzniká konkurenční projekt (všimněme si, že případný problém s autorskými právy je lišácky ošetřen již v samotném zárodku, a to důmyslným přehozením slovosledu v nově vznikajícím kalendáři, rafinovaně nazvaným téměř shodně jako kalendář pionýrský, avšak, díky již zmiňovanému přehozenému slovosledu [konkrétní letopočet neřešme], pojmenovaným odlišně: Myslivecký stolní kalendář 2014), dejme bez brblání novému projektu šanci a začněme pro pořádek revizí astronomických údajů. Podle kruhového piktogramu v dnes již kultovním Stolním mysliveckém kalendáři 2013 byl Měsíc v opozici vůči Slunci (ve zmiňované fázi úplňku) již o den dříve, konkrétně v neděli 23. června.

To se pravděpodobně shoduje s datlem pořízení snímků. Drobná nesrovnalost, které vznikla vystavením fotografií až v brzkých ranních hoblinách dne následujícího, je pochopitelná a myslím že (při troše komentátorské velkorysosti) snad i omluvitelná.

A nyní, po letmém odhalení pravděpodobného důvodu vzniku drobného astronomického nepořádku a příslibu komentátorské velkorysosti (v astronomii bych se zde už nenimral), se už konečně můžeme věnovat ovečkám. Anebo raději ještě ne. K ovečkám až příště.

Omlouvám se, ale před počítáním oveček je nutné se k astronomii přece jen ještě na chvíli vrátit a pokusit se pochopit, jak je možné, že na poslední fotografii je nezvykle velké množství měsíců v úplňku.

Kdyby byly na obloze dva nebo tři měsíce v úplňku, bylo by možné to ještě akceptovat, ale tak velké množství na fotografii zachycených měsíců v úplňku naznačuje, že v blízkém vesmíru je to možná trochu jinak, než jak nás učili ve škole.

Pohled této hypnotizérky je natolik autoritativní, že když nic netušící chodec letmo (a zřejmě osudově) pohlédne do okna, ihned zapomene na cíl cesty své, svalí se na chodník jak bleskem zasažen a uhranut výrazem osoby kočičí v křeči se svíjí.

Nezlomnost vůle dámy za oknem dosvědčuje pozice tlapky, teatrálně položené na křehkém listu květiny. Z té tlapky v její téměř napoleonské pozici vyzařuje nesmlouvavá síla autority.

Nikdo, kdo pohlédl do tváře za oknem, nezůstal neosloven.

Nikdo, kdo pohlédl do tváře za oknem, nezůstal nepovolán.

Nikdo, kdo pohlédl do tváře za oknem, nezůstal nezměněn.

Jsme dlužni zabývat se zde také zajímavou otázkou, zda jde o dvojí anebo trojí autorství. Představa kaskády trojího autorství nemusí být úplně zcestná. Lze si snadno představit, že dílo ze světelných diod vzniklo podle fotografické předlohy od nějakého „uměleckého“ fotografa, který by tím mohl být tedy považován za autorského praotce výsledné práce. Je možné, že portrétovanou osobou na té původní fotografii, která byla použita jako předloha pro dílo z diod, je Jim Morrison. Avšak mate mne skutečnost, že jmenovaná poprocková hvězda má na obecně známých fotkách trochu bujnější kštici. To by znamenalo, že v týlové části anebo kolem krku chybí několik oranžově svítících diod. Zřejmě jde o uměleckou „retuš“ na panelu s diodami. Více svítících diod ve zmiňovaném segmentu by již patrně nepůsobilo dobře.

Poznámka od Denisy je geniální!

Ano, nejhorší urážkou ješitného autora, který nepochybuje o své slávě a velikosti, by bylo, kdyby u jeho díla bylo (polopaticky) uvedeno jeho jméno.

Je fakt, že jedna z nejslavnějších prací od již zmiňovaného Marcela Duchampa je Mona Lisa s knírkem, a že dosud není známo, že mistr Leonardo, kterého přece každý zná, by se snad ze záhrobí trapně rozčiloval, že jeho jméno nebylo u Duchampovy verze uvedeno.

Než se někdo další přihlásí o slovo, tak se (v tomto náhlém podezřelém tichu – že by všichni odešli na svačinu?), zatím pokusím utrousit pár slov také o vizuální stránce fotografie. Nic složitého, jen že mi to trochu připomíná dávný malířský směr, nazývaný pointilismus, kdy je na plátně vše vytečkováno, respektive vypuntíkováno. V tomto případě však jede o pointilismus světlený, a v poněkud jiném kabátě (vlastně bez kabátu). Snad bych se o tom ani nezmiňoval, ale zde došlo k takové výjimečné shodně – totiž vytečkováno je na této ploše úplně všechno, dokonce i datumovka. Kváknuto jinak: líbí se mi, že dokonce i datumovka sestává ze světelných puntíků. Dobře ladí ke zbytku puntíkované plochy.

Zřejmě došlo k nedorozumění na mé straně, když jsem se mylně domníval, že došlo k nedorozumění.

Přestávka skončila. Debata může pokračovat.

Vyhlašuji přestávku v debatě. Dost již bylo moralizování!

Tomáši (Jíro), možná zde doběhlo k mírnému nedorozumění. Myslím si, že nejde o to, zda tento obrázek provokuje (myslím, že ten obrázek sám o sobě nijak neprovokuje). Pro mne podstatným tématem, o kterém jsem zde očekával debatu, není estetika, ale etika.

Částečně souhlasím s komentářem od Tomáše, ale zásadně nesouhlasím s názorem Petra. Petře, tato fotografie je cokoliv jiného, jenom ne kalkul. Znám pana Profesora Ianuse dost dlouho na to, abych věděl, že jeho fotografie nejsou kalkulem. Možná zde lze použít dnes již trochu neslušně působící slovo „koncept“.

Byl jsem při tom (společně s několika dalšími nejmenovanými členy fstopu), když pan Profesor v budově DOX tento záběr pořídil. Téměř jako vždy – z náhlého popudu – spontánně – vytasil kompaktní fotoaparát a takřka bez přípravy exponoval. Pan Profesor se s focením nevyměšuje a exponuje skoro jako kovboj pálící od boku. Avšak šetří nábojnice. Jsou to spíše jednotlivé výstřely, nikoliv zbabělá střelba z kulometu. Část práce přenechává víle Náhodě anebo Velkému Trychtýři.

V poměrně rozsáhlé sérii Krajina s datumem (omlouvám se, pokud komolím název série) je řada velmi hezkých fotek a mrzí mne, že většina návštěvníků fstopu je asi nikdy neuvidí.

Fotka vystavená na této stránce se podle mého názoru ze jmenované série trochu vymyká, a především, pokud je vystavena takto samostatně, tak je vyrvána ze svého kontextu. Tomáš se zmiňuje o souvislosti, jenže pokud to pan Profesor vystaví jako sólovku, tak se většina návštěvníků fstopu o té souvislosti nedozví vůbec nic.

Tomášem zmiňovaná Warholova plechovka polévky má možná blíž ke klasické malířské a grafické tradici. Podobně, jako když staří holandští mistři malovali realistická zátiší, tak Warhol udělal cosi jako variaci na realistické zátiší. Zátiší s plechovkou polévky. I když bez okolního prostředí. A v tomto smyslu není podstatné, zda použil sítotisk anebo jinou grafickou techniku, a zda to zátiší s plechovkou „klonoval“. Pořád je to proces, při kterém umělec „namaluje obraz“ podle „na stůl postaveného předmětu“. Určitě, jak se zmiňuje Tomáš, je zde zcela zásadní grafická podoba etikety na té plechovce s polévkou. Přiznám se, že jméno autora té etikety (a loga) neznám. Asi by mi nic neřeklo, ale na případné výstavě Warholových prací (anebo v knižní publikaci) bych se rád o autorovi té etikety něco dočetl. (O detailech Warholovy tvorby příliš nevím, věnoval jsem jí zatím relativně málo času – mám raději „živou malbu“).

Datumovku na Ianusových fotkách vnímám samozřejmě jako zásadní grafický prvek, ale také pochopitelně jako signaturu.

Ve svém prvním vstupu jsem se zmiňoval o ready made. Duchamp kdysi mj. objevil působivý sušák na lahve, a tak jej (jako již hotový výrobek) koupil, podepsal a vystavil.

Ten sušák je nádherná věc. Avšak jeho autorem není Duchamp. Ten jej „pouze“ objevil a proslavil, takže se nyní můžeme estetikou sušáku kochati v různých encyklopediích o umění.

Avšak původní autor toho sušáku je anonymní, a protože nejde primárně o umělecké dílo, tak se asi žádný kritik nepozastaví nad tím, že jsme se dosud nedověděli, kdo ten krásný sušák vlastně vytvořil. Nějak se automaticky počítá s tím, že autor sušáku není důležitý, a že podstatné je pouze jméno toho, kdo kouzlo tvaru sušáku pro nás objevil.

Možná je to trochu křivda, ale hledat cosi jako spravedlnost ve světě umění by bylo bláznovstvím.

Teď už jen zbývá vysvětlit autorovi díla na fotografii od pana Profesora Ianuse, že má zkrátka smůlu, že nás všechny sice zajímá fotka s jeho dílem, ale že jeho jméno je nám úplně ukradené.

Mám pocit, že žijeme v době, kdy je to všechno už tak nějak jedno...

Nejvelevyváženější klubový Profesore, teď nevím, zda mám hodnotit tuto reprodukci, anebo samotné zde reprodukované dílo.

Toto foto nevnímám jako ready made, ale spíše jako reprodukci díla jiného autora.

A proto zde postrádám jméno autora tohoto díla.

Pokud je ten autor ješitný a egocentrický (což většinou umělci bývají), a dozví se, že jeho dílo je reprodukováno nejen bez jeho souhlasu, ale dokonce i bez uvedení jeho jména, tak ten autor z toho možná dostane záchvat.

Pé Es: Pé Ef 2012

Dálkově řízené přistání se zdařilo bez vážnějších komplikací. Vesmírný karavan usedl na povrch jupiterova měsíce Ganymedes.

Vynikající fotka.

To je hezké, jako za starých časů. Ale jakých starých časů? Tak to nevím. Ale je to hezké.

mne si to našlo. Připomíná mi to trochu některé vizuální žerty Mistra Petera Burdy, inspirovaného žertujícím Mistrem Petrem Župníkem. U této fotografie mám konkrétně na mysli „naklonování“ těch dvou malých sférických objektů z litiny, tvořících zakončení krátké vodorovné tyče, protínající kandelábr. Jako kdyby se tyto litinové kuličky množily, vybublávaly další a další, mírně se nafukovaly, měnily se z neprůhledných na průhledné a stoupaly na oblohu. Takový pouliční bublifuk. A také je možné, že další bubliny vznikají pod stínítkem lampy. Hezká věc.

A úplně nejhorší je, když se pseudokritik jednou za půl roku odváže -- utrhne od řetězu -- a něco řádně zkritizuje. Následně (většinou až když je pozdě) konečně pochopí, že autor má k té fotografii nějaký vztah nebo že ji má dokonce rád. Potom si pseudokritik rve vlasy (v mém případě srst) a začne litovat, že něco pseudokritizoval, protože tím té věci (anebo autorovi) ublížil. Den je potom o něco pošmournější a duše kalnější a hlavně smutnější.

...ale pane Profesore, co to?

Odpuste prosím vlčí neomalenost, ale nyní se vlk rozšoupne: toto foto je pod Vaši úroveň. Kompozici zde považuji za chybnou, stupeň a způsob rozostření obrázku je na půli cesty, což způsobuje takovou nepříjemnou – jakoby nechtěnou stopu a škála polotónů působí nemastně, neslaně, nesladce, nekysele a nehořce. Tentokrát dráp dolů.

S tím datumem to dohromady perfektně ladí. Na mne to celkově působí velmi elegantně. Kdyby tam bylo pouze létadlo, tak by to z hlediště foto-grafického nebylo ono. A kdyby na obrázku byla jenom samotná datumovka v neutrální ploše, čili bez létadla, bez travnaté plochy, bez horizontu, bez oblohy a bez kondenzačních čar, tak by to pravděpodobně také nebyla příliš zajímavá fotka. Ale celková kom-pozice létadla ve svém prostředí a datumovky je skvělá. A dobře hrají také čmouhy na obloze.

pes: asi mne již nikdo nikdy nevyvrátí přesvědčení, že úplně nejhečí létadlo je Blaník. :)

Tome, tak tomu rozumím! :) Těmito karavany jsem také fascinován. A to odkazované album American Garage vlastním na vinylu, čili s velkou fotkou na velké papírové obálce. Občas si ji vystavím na více dní jako dekoraci. Vlastně ani nevím, jaká ta hudba je, protože gramofon už téměř nepouštím. Ale na tu obálku s parkujícími karavany civím často. Je to jedna z mých nejoblíbenějších. Několik měsíců jsem ji měl opřenou o regál u počítače.

Ale ještě k fotografii z Rané od Ianuse. Pro mě má ta kompozice také šťávu. Má dynamiku a zvláštní eleganci. Kromě datumovky a kamenné kruhové pěšinky zde výborně ladí i gradient oblohy. Opravdu se mi velmi líbí. :)

Líbí se mi velice. Představuji si ji na velké bílé obálce černého vinylového alba. Bílý čistý obal LP a uprostřed zhruba takto velká fotka. A vydavatelství? Samozřejmě ECM. A hudba? Mohl by to třeba nový Pat Metheny v komorním obsazení. V této souvislosti jsem si tak trochu vzpomněl na obal jeho alba American Garage. Sice je to něco jiného, ale přesto zde vnímám jakousi spřízněnost:

http://media.musictoday.com/store/bands/1778/product_large/4YCD05.JPG

:)