A úplně nejhorší je, když se pseudokritik jednou za půl roku odváže -- utrhne od řetězu -- a něco řádně zkritizuje. Následně (většinou až když je pozdě) konečně pochopí, že autor má k té fotografii nějaký vztah nebo že ji má dokonce rád. Potom si pseudokritik rve vlasy (v mém případě srst) a začne litovat, že něco pseudokritizoval, protože tím té věci (anebo autorovi) ublížil. Den je potom o něco pošmournější a duše kalnější a hlavně smutnější.