Je to hodně chladné až mrazivé, rozhodně to nejsou mé oblíbené žhavé momentky pořízené v rozhodujícím okamžiku, ale přesto mne tyto fotografie fascinují.

Ve srovnání s kompozičně trochu nedořešenými fotkami z Islandu od Stanislava, Markovy islandské fotky neprovokují žádnými kompozičními labilitami. Jsou seřízené trochu technokraticky, možná jako písty bavorského automobilu.

A především je to fascinující krajina. Tisíce lidí se prý dobrovolně hlásí k jednosměrnému letu na Mars. Docela se jim divím. Vždyť třeba krajina na Islandu (alespoň podle fotek) je evidentně o mnoho zajímavější...

veselosmutný portrét...

Komická a zároveň téměř dojemná situace. :)

Na Islandu - tak jako na naprosté většině míst na kosmické lodi jménem Země - jsem dosud nebyl, a tak se rád kouknu například na tuto fotosérii. Fotograficky se tato řada zřejmě nijak nevymyká fotkám do kultivovaného kalendáře apod., ale to nevadí, fotky jsou to hezké (i když u většiny z nich mám trochu jiný názor na kompozici), prostě se rád kouknu a pokochám se. Je to fascinující krajina.

pes: konkrétně o Islandu hezky píše a vypráví český Randy Newman, čili Jan Burian...

Zrádnost cigaret spočívá mj. ve fotogeničnosti kuřáckých póz a gest...

To je hezký nápad. Těším se na pokračování sběru vlasatic...

Květináče na římse a některé další detaily jsou sice zajímavou architektonicko-botanickou radůstkou, ale jako fotografie, kontaminovaná vysokou mírou kompoziční entropie, mi to připadá škaredé.

jo, to jsou hezké, vtipné fotky, které vzájemně pěkně ladí podobným situačně-vizuálním humorem...

hezká malá bizarnost...

je neuvěřitelné, co vše lze při potulce nalézt...

veřejný prostor je poměrně štědrý...

anebo jde o prostor soukromý?

trochu dumám o té kompozici, ale asi nic nevydumám...

pěkné

Působivá série.

Trochu mne děsí ta druhá fotka. To jste někoho přejeli cestou anebo došlo k vraždě v hotelovém pokoji?

Jasně, cabi, ugup, a demi patří v rámci této série k těm nejzdařilejším.

Po opakovaném návratu bych ale preferoval spíše liul, enul a luku, protože k závěru to dobře graduje.

A ta odkazovaná vyzdobená květina v mezipatře mne také očarovala. Fotografie spadlé na zem jako zralé plody působí až dojemně.

Pan vrátný se hněval? Zakázal vystavovat květinu, takže ve výklenku zůstaly jen popadané fotografie? Kolik vody bude muset ještě protéct řekami, kolik nocí prolétají netopýři na výpravách za jedlým hmyzem, kolik ranních vstávání ještě čeká starostlivé mravenečnice s jejich roztomilými mláďaty, než vrátní pochopí nevinný svět flory a fauny?

...

Martinova vize výškové budovy na Pankráci s instalovanou řadou mluvících fotografií je impozantní.

Díky za ni!

Šálí mne zrak, anebo Amerika už doopravdy ztrácí kalhoty?!

Tuto fotosérii vnímám zároveň jako „úvahu“ o svobodné vůli. Kdysi se lidé domnívali, že disponují čímsi, co lze nazvat svobodnou vůlí. Avšak současné vědecké poznatky nám s čím dál větší neomaleností naznačují, že pojem „svobodná vůle“ je poněkud diskutabilní a že se z velké části chováme jako naprogramované biologické stroje. Mnohé činy, reakce a rozhodnutí, u kterých jsme se dříve domnívali, že vznikly z jakési téměř nezávislé vůle (například nákup fotoaparátu), jsou ve skutečnosti už jen pouhými následky činnosti práce našeho nevědomí - částí mozku, o kterých v subjektivním smyslu vůbec nevíme, že je máme. Myslíme si, že máme svůj mozek pod kontrolou, avšak většina jeho „výpočetních operací“ se pravděpodobně do oblasti vědomí vůbec nedostane...

Zde vystavená fotosérie je pro mne zvláštním způsobem poukazem i na totalitní režimy a systémy na nejrůznější způsoby, včetně současné měkké „totality peněz“ či „totality konzumu“...

Tak nějak matně tuším, že v této sérii vidím cosi, co tam objektivně není. Ale opravdu to tam není? Tato fotořada zřejmě intenzivně působí na mé nevědomí, jsem jí zhypnotizován, mozková kedlubna cosi zpracovává, šrotí, a potom něco z toho vyplivne do sféry vědomí, čehož následkem jsou výše a níže nastíněné vjemy, pocity, emoce, dojmy, vize, tušení a halucinace...


Musím také ocenit volbu výrazu té dámy. Tato řada podle mého názoru funguje. Právě díky konkrétní vybrané fotce.

Tuto řadu si představuji také jako pás fotek na zdi výstavní síně s vysokým stropem. Pás fotek odshora až dolů...

A k dispozici návštěvníkům by k té zdi byly přistaveny vysoké štafle...

Anebo by „nekonečná“ řada těchto fotografií mohla být nalepena na „nekonečný“ pohyblivý pás, jaké jsou v některých továrních halách. Nebo na pás pásové pily. Případně na „nekonečné“ pryžové pohyblivé madlo eskalátoru v metru či v nákupním středisku.

Martine, ale to jsem snad ani tak nemyslel, „ze jako blbe cumi“. I když možná trochu také. Ale hlavně takové to současné „nekonečné klonování všeho na nejrůznější možné způsoby“, počínaje hudbou a konče živými tvory. Kopírování všeho. A také napodobování - třeba aplikace do některých chytrých telefonů na displeji vizuálně napodobují cosi, co bylo dřív skutečné - například magnetofonovou kazetu za průhledným okénkem. Začalo to někdy před sto lety - klonováním automobilu Ford Model T a došlo až do současnosti, kdy se tak nějak klonuje už takřka vše. Samozřejmě prefabrikované paneláky byly také úděsnou předzvěstí. A spousta dalších úplně normálních věcí (cihly, dlažební kostky, střešní tašky...). Nemám ale na mysli pouze fenomén „klonování“. Jo, jsme opice a opičáci, napodobujeme a klonujeme. To se táhne celými lidskými (a opičími) dějinami. Současná euroatlantickoasijská civilizace je pravděpodobně dějinným rekordmanem klonování a kopírování všeho možného i nemožného, ale to pořád nestačí k celé charakteristice pocitu z této fotografické série. Ještě mám na mysli něco jiného - snad cosi jako nějakou „bídu a prázdnotu skupinové duše“ naší technicky vyspělé civilizace. Anebo tak nějak. Hrozně teď blábolím. Jde o pocit, který asi nic vážného neznamená. Když někdo napíše, že „lidi jsou furt stejný“, souhlasně přitakám. Důkazem jsou některé předešlé komentáře na této stránce... :))

PIN holé anebo PIN hole?

pes: hezká věc, hezké pocivění...

Tato série mne oslovila. Dobře vystihuje mé pocity ze současné euro-atlanticko-asijské civilizace...

Také snad tak nějak rozumím, proč jsi zmáčkla spoušť a tím způsobila vizuální spoušť.

Ale cožpak nevidíš, jaký je to ve výsledku rozbordelený chaos? Snad by ani nevadilo, že to, co působí jako hlavní motiv (kráčející pár) je hodně z dálky, ale horší je jeho nefotogeničnost – prostě „kdosi tam kráčí“...

Navíc ten pár je zachycen zrovna z takového nešťastného úhlu. Ani z přirozeného pohledu ale ani vysloveně shora, což by nějaký vtip (třeba s tím vrženým stínem – dvě postavy, ale pouze jeden vržený stín) případně mohlo přinést.

Ten pár je vyfocen zešikma, takže ty postavičky jsou jakoby sražené, ale opravdu nemastně neslaně, na půl cesty, ani ryba ani rak, ani žába ani plaz.

A potom je zde ta nešťastná kompozice. Hlavní diagonála sice formálně dělí obraz na dvě poloviny (což by mohla být taková hezká schválnost), ale vzhledem k pozicím všech zde statujících lidí, zvířat a věcí působí kompozice až zoufale neharmonicky a (odpusť mi ten výraz) naprosto diletantsky.

Když už zde byla ta diagonála položena, měla být alespoň dotažena do konce a ne dole bez jakéhokoliv kompozičního smyslu přerušena vrženým stínem tušeného mostu.

Ale ani světelně dotažená hlavní diagonála (jakoby "tvrdá schválnost") by tu celkově chaotickou a nevyváženou kompozici nezachránila.

Další věci: když se koukneš na skupinu labutí, automaticky očekáváš nějaký kontra-fórek, třeba dole skupinu psů. Ale ono se to nekoná. Sice nějaká psí šelmička dole leží, ale také tak nějak beze smyslu, ztracena v bordelu.

Celé je to pouze chaos. Žádný fotogenický okamžik, žádná fotogenická kompozice.

A dokonce ani žádná romantika kráčejícího páru, protože je zde zobrazen naprosto nic neříkajícím způsobem.

Fotka začátečníka.

Další věc je ta příšerná postprodukce – „amatérsky“ tvrdý kontrast. Vypálená místa na peří labutí by snad tolik nevadila, ale na oděvu té jedné z těch dvou jakoby ústředních postav to opravdu vadí.

Nehezká tonalita.

Terezo, já vím, že máš na mnohem víc. Fandím ti. Proto poněkud drze napíšu: tohle zahoď, neohlížej se zpět a konečně se do toho pořádně pusť!

pes: v přijímači jsi psala, že jsi studovala malbu. Zkus si tedy vzpomenout na to, co jsi studovala. A možná by ani neuškodilo nějaké studium (nejen techniky) fotografe.

Malba je náročná, focení je zdánlivě snadnější. Ale dlouhodobě mám pocit, že malba nebývá tak přísná ke kompozici jako fotka.

Anebo řečeno jinak: daní za snadnost zmáčknutí spouště (na rozdíl od pracného malování obrazu) je to, že fotografka (nebo fotograf) se musí extrémně soustředit na kompozici (a případně také na rozhodující okamžik).

V tomto smyslu jsou fotky přísnější než malby.

Směle vpřed!

Jiří Tůma se sice vyjádřil snad až příliš stručně, ale řekl to také za mne.

Tomáš Jíra to řekl i za mne.