Tuto fotosérii vnímám zároveň jako „úvahu“ o svobodné vůli. Kdysi se lidé domnívali, že disponují čímsi, co lze nazvat svobodnou vůlí. Avšak současné vědecké poznatky nám s čím dál větší neomaleností naznačují, že pojem „svobodná vůle“ je poněkud diskutabilní a že se z velké části chováme jako naprogramované biologické stroje. Mnohé činy, reakce a rozhodnutí, u kterých jsme se dříve domnívali, že vznikly z jakési téměř nezávislé vůle (například nákup fotoaparátu), jsou ve skutečnosti už jen pouhými následky činnosti práce našeho nevědomí - částí mozku, o kterých v subjektivním smyslu vůbec nevíme, že je máme. Myslíme si, že máme svůj mozek pod kontrolou, avšak většina jeho „výpočetních operací“ se pravděpodobně do oblasti vědomí vůbec nedostane...

Zde vystavená fotosérie je pro mne zvláštním způsobem poukazem i na totalitní režimy a systémy na nejrůznější způsoby, včetně současné měkké „totality peněz“ či „totality konzumu“...

Tak nějak matně tuším, že v této sérii vidím cosi, co tam objektivně není. Ale opravdu to tam není? Tato fotořada zřejmě intenzivně působí na mé nevědomí, jsem jí zhypnotizován, mozková kedlubna cosi zpracovává, šrotí, a potom něco z toho vyplivne do sféry vědomí, čehož následkem jsou výše a níže nastíněné vjemy, pocity, emoce, dojmy, vize, tušení a halucinace...


Musím také ocenit volbu výrazu té dámy. Tato řada podle mého názoru funguje. Právě díky konkrétní vybrané fotce.

Tuto řadu si představuji také jako pás fotek na zdi výstavní síně s vysokým stropem. Pás fotek odshora až dolů...

A k dispozici návštěvníkům by k té zdi byly přistaveny vysoké štafle...

Anebo by „nekonečná“ řada těchto fotografií mohla být nalepena na „nekonečný“ pohyblivý pás, jaké jsou v některých továrních halách. Nebo na pás pásové pily. Případně na „nekonečné“ pryžové pohyblivé madlo eskalátoru v metru či v nákupním středisku.