Předběžné výsledky testu jsou uspokojivé. Naznačují, že fstop sdílí slušní lidé. Nastražená stokoruna zde leží už devatenáctý den a zatím ji nikdo neukradl.

A také je chvalitebné, že tu stokorunu nikdo nevzal jako úplatek za příznivý komentář.

Zajímá mne to, působí to na mne. A provedení se mi také jeví jako zdařilé. Zvolená technická „nekvalita“ (pocitově tak trochu evokující focení přes tzv. mastnou předsádku) je zde zjevně úmyslná a držená v obdobné formě na všech snímcích. Nemám té sérii co vytknout. A především – jak jsem již houkl – působí na mne. Je v ní zachyceno cosi z absurdnosti či „odcizenosti“ technicky vyspělé civilizace...

Dalším dramatickým detailem vícevrstvé fotografie, vyprávějícím o nekonečném boji člověka s florou a faunou, jsou přízračné řady ostnů na venkovním parapetu okna, zabraňující potomkům dinosaurů (zejména holubům domácím) přistávat na parapet, chytat na něm lelky a znečišťovat jej výměšky. Člověk městský možná vyhrál bitvu, nikoliv válku. Je pouze otázkou času, kdy z Indie přiletí holub fakír, který naučí holuby domácí nerušeně relaxovat v leže na ostrých hrotech...

Nezapomínejme také na fakt, že už i v těch samotných papírových fotkách, původně nalepených na listy rostliny, je obsaženo dřevo stromu. Jaké pocity ta nevinná chodbová rostlina musela mít, když na její povrch byly lepeny ty „podivné, morbidní obrázky“ obsahující zbytky jejího většího rostlinného bratra - smrku, zavražděného (poraženého) před tím kdesi v lese?

Teď vidím, že jsem panu vrátnému křivdil. Tento příběh je však svědectvím složitosti světa, ve kterém snad nelze učinit nic dobrého, aby to zároveň neublížilo něčemu či někomu jinému. Pan vrátný to zřejmě myslel dobře. Chtěl zachránit zdraví křehké rostliny. Tím však nepřímo způsobil, že někde jinde byl „zbytečně“ poražen strom. Protože k výrobě knihy s papírovými stránkami, ke které došlo do určité míry následkem původně dobrého úmyslu pana vrátného, bylo mimo jiné pravděpodobně použito dřevo smrku.

"... volalo sa to "fotografia ako kvet".
potom to pán vrátny zatrhol, a tak som z tých fotiek urobil knižku. ..."

Podivuhodná akce, jímavý příběh, kuriosní performance.

Nerovný souboj svobodného tvůrčího ducha s přízemně smýšlejícím dozorcem budovy. Lišácký tvůrčí duch však zvítězil!

Jsem nadšený!

V prvním dni mne tato fotografie zaujala. A dnes, po uplynutí několika dní, mne začíná fascinovat. Světlem v kostce, mikrokosmem na cestě v kulisách makrokosmu. Stromy, domy, dráty, oblaka...

Autorství setu spočívá v hledání a selekci.

Ale i klasické focení je vlastně hledáním a selekcí, respektive selektováním – vybíráním fragmentů reality pomocí rámu hledáčku apod.

Fraňo, ty se máš, že máš tolik kamarádek a kamarádů!

To ti závidím. Ale závidět se nemá, takže odhazuji do dáli svou sociální závist, a opakovaně se kochám. Ta série portrétů mne fascinuje. Je výborná.

Jasně, cabi, ugup, a demi patří v rámci této série k těm nejzdařilejším.

Po opakovaném návratu bych ale preferoval spíše liul, enul a luku, protože k závěru to dobře graduje.

A ta odkazovaná vyzdobená květina v mezipatře mne také očarovala. Fotografie spadlé na zem jako zralé plody působí až dojemně.

Pan vrátný se hněval? Zakázal vystavovat květinu, takže ve výklenku zůstaly jen popadané fotografie? Kolik vody bude muset ještě protéct řekami, kolik nocí prolétají netopýři na výpravách za jedlým hmyzem, kolik ranních vstávání ještě čeká starostlivé mravenečnice s jejich roztomilými mláďaty, než vrátní pochopí nevinný svět flory a fauny?

...

Martinova vize výškové budovy na Pankráci s instalovanou řadou mluvících fotografií je impozantní.

Díky za ni!

Tuto fotosérii vnímám zároveň jako „úvahu“ o svobodné vůli. Kdysi se lidé domnívali, že disponují čímsi, co lze nazvat svobodnou vůlí. Avšak současné vědecké poznatky nám s čím dál větší neomaleností naznačují, že pojem „svobodná vůle“ je poněkud diskutabilní a že se z velké části chováme jako naprogramované biologické stroje. Mnohé činy, reakce a rozhodnutí, u kterých jsme se dříve domnívali, že vznikly z jakési téměř nezávislé vůle (například nákup fotoaparátu), jsou ve skutečnosti už jen pouhými následky činnosti práce našeho nevědomí - částí mozku, o kterých v subjektivním smyslu vůbec nevíme, že je máme. Myslíme si, že máme svůj mozek pod kontrolou, avšak většina jeho „výpočetních operací“ se pravděpodobně do oblasti vědomí vůbec nedostane...

Zde vystavená fotosérie je pro mne zvláštním způsobem poukazem i na totalitní režimy a systémy na nejrůznější způsoby, včetně současné měkké „totality peněz“ či „totality konzumu“...

Tak nějak matně tuším, že v této sérii vidím cosi, co tam objektivně není. Ale opravdu to tam není? Tato fotořada zřejmě intenzivně působí na mé nevědomí, jsem jí zhypnotizován, mozková kedlubna cosi zpracovává, šrotí, a potom něco z toho vyplivne do sféry vědomí, čehož následkem jsou výše a níže nastíněné vjemy, pocity, emoce, dojmy, vize, tušení a halucinace...


Musím také ocenit volbu výrazu té dámy. Tato řada podle mého názoru funguje. Právě díky konkrétní vybrané fotce.

Tuto řadu si představuji také jako pás fotek na zdi výstavní síně s vysokým stropem. Pás fotek odshora až dolů...

A k dispozici návštěvníkům by k té zdi byly přistaveny vysoké štafle...

Anebo by „nekonečná“ řada těchto fotografií mohla být nalepena na „nekonečný“ pohyblivý pás, jaké jsou v některých továrních halách. Nebo na pás pásové pily. Případně na „nekonečné“ pryžové pohyblivé madlo eskalátoru v metru či v nákupním středisku.

Martine, ale to jsem snad ani tak nemyslel, „ze jako blbe cumi“. I když možná trochu také. Ale hlavně takové to současné „nekonečné klonování všeho na nejrůznější možné způsoby“, počínaje hudbou a konče živými tvory. Kopírování všeho. A také napodobování - třeba aplikace do některých chytrých telefonů na displeji vizuálně napodobují cosi, co bylo dřív skutečné - například magnetofonovou kazetu za průhledným okénkem. Začalo to někdy před sto lety - klonováním automobilu Ford Model T a došlo až do současnosti, kdy se tak nějak klonuje už takřka vše. Samozřejmě prefabrikované paneláky byly také úděsnou předzvěstí. A spousta dalších úplně normálních věcí (cihly, dlažební kostky, střešní tašky...). Nemám ale na mysli pouze fenomén „klonování“. Jo, jsme opice a opičáci, napodobujeme a klonujeme. To se táhne celými lidskými (a opičími) dějinami. Současná euroatlantickoasijská civilizace je pravděpodobně dějinným rekordmanem klonování a kopírování všeho možného i nemožného, ale to pořád nestačí k celé charakteristice pocitu z této fotografické série. Ještě mám na mysli něco jiného - snad cosi jako nějakou „bídu a prázdnotu skupinové duše“ naší technicky vyspělé civilizace. Anebo tak nějak. Hrozně teď blábolím. Jde o pocit, který asi nic vážného neznamená. Když někdo napíše, že „lidi jsou furt stejný“, souhlasně přitakám. Důkazem jsou některé předešlé komentáře na této stránce... :))

Tato série mne oslovila. Dobře vystihuje mé pocity ze současné euro-atlanticko-asijské civilizace...

Díky za informaci.

Takže sever Švédska. To mne fascinuje. A vlastně je to asi i dobrá fotka. Protože kdyby ta fotka dobrá nebyla, ani krajina v jejím „výřezu“ by mne nedokázala fascinovat.

Fraňo, z pozice žvanila tě tentokrát nepotěším. Připadá mi to velmi slabé.

Zaujala mne však krajina na této fotografii:
http://www.fstop.cz/fstop/imgrepo/2/342/poej.jpg

A jsem zvědavý, kde taková fascinující krajina je.

Typografických legrácek si zde příliš neužiju, protože když spatřím slečnu s cigaretou, tak mne přepadají pocity zoufalství. Bestie, které naučily slečny předvádět se s hořícím tabákem, by zasloužily vyprášit kožich! V každém případě (kvůli té cigaretové póze) na mne tato fotografie působí podobně zoufale, nepříjemně a dokonce až agresivně nebo přesněji řečeno pitomě, jako například tato fotka:
http://www.fstop.cz/e/13.briza/untitled/

První fotka je výjimečně zdařilá. Opravdu mimořádná fotka.
Druhou fotku vnímám spíše jako „doplňkovou plochu“.
Třetí fotku s pruhy a kruhy považuji za vtipnou.
A čtvrtá fotografie je výborná.

V sérii mi tyto čtyři fotky neladí. Neladící série jsou však evidentně tvůj záměr. Třeba si to sedne, až vystavíš dalších sto padesát podobně neladících sérií...

Fraňo, díky za velkorysé prozrazení vzniku záhadného jevu...

"... Je to poněkud záhadné, protože se zdá, že scéna není osvětlena bleskem fotoaparátu... Dokonce i oči ušaté bestie svítí jakoby bezdůvodně (v blízkosti objektivu evidentně není žádný výrazný zdroj světla). ..."

Martine, „vozrala zabalenej do svetylek na stromecek“ je dobrý nápad, ale jak vysvětlit svítící oči ušaté šelmy? Pokud ten pes není vycpanej, tak si přece dobrovolně nenechá nasadit na oči místo brejlí svítící žárovičky. Anebo (a to by vysvětlovalo mnohé), toho ožralu doprovází vycpanej pes.