Martine, ale to jsem snad ani tak nemyslel, „ze jako blbe cumi“. I když možná trochu také. Ale hlavně takové to současné „nekonečné klonování všeho na nejrůznější možné způsoby“, počínaje hudbou a konče živými tvory. Kopírování všeho. A také napodobování - třeba aplikace do některých chytrých telefonů na displeji vizuálně napodobují cosi, co bylo dřív skutečné - například magnetofonovou kazetu za průhledným okénkem. Začalo to někdy před sto lety - klonováním automobilu Ford Model T a došlo až do současnosti, kdy se tak nějak klonuje už takřka vše. Samozřejmě prefabrikované paneláky byly také úděsnou předzvěstí. A spousta dalších úplně normálních věcí (cihly, dlažební kostky, střešní tašky...). Nemám ale na mysli pouze fenomén „klonování“. Jo, jsme opice a opičáci, napodobujeme a klonujeme. To se táhne celými lidskými (a opičími) dějinami. Současná euroatlantickoasijská civilizace je pravděpodobně dějinným rekordmanem klonování a kopírování všeho možného i nemožného, ale to pořád nestačí k celé charakteristice pocitu z této fotografické série. Ještě mám na mysli něco jiného - snad cosi jako nějakou „bídu a prázdnotu skupinové duše“ naší technicky vyspělé civilizace. Anebo tak nějak. Hrozně teď blábolím. Jde o pocit, který asi nic vážného neznamená. Když někdo napíše, že „lidi jsou furt stejný“, souhlasně přitakám. Důkazem jsou některé předešlé komentáře na této stránce... :))