Na Islandu - tak jako na naprosté většině míst na kosmické lodi jménem Země - jsem dosud nebyl, a tak se rád kouknu například na tuto fotosérii. Fotograficky se tato řada zřejmě nijak nevymyká fotkám do kultivovaného kalendáře apod., ale to nevadí, fotky jsou to hezké (i když u většiny z nich mám trochu jiný názor na kompozici), prostě se rád kouknu a pokochám se. Je to fascinující krajina.

pes: konkrétně o Islandu hezky píše a vypráví český Randy Newman, čili Jan Burian...

Materiál desky zmiňovaného jídelního stolu, sestávající z velkého množství vrstvených dýh, je určitě krásný a gratuluji ti k jeho pořízení. Avšak zcela jistě to není imitace jiného materiálu. Jako příklad k tématu imitací se asi vůbec nehodí. Vlastně jde o verzi „překližky“, kde jednotlivé vrstvy nejsou orientovány podélně, ale příčně. Sendvičový materiál „dýha/lepidlo/dýha“ výborně tlumí mechanické rezonance. Překližka – často ohýbaná – se proto také používá k výrobě ozvučnic některých luxusních reprosoustav. Takovýto materiál se obvykle neskrývá, ale naopak vystavuje na odiv. Možná i proto, že nic neimituje.

Ale nechci ti nic podsouvat. Vždyť vím, že jsi to určitě nemyslel jako příklad imitace a že jsi tu informaci o jídelním stole z vrstvené dýhy zmínil spíš jen tak pro zajímavost – jako příklad „jiného“ (a bez pochyb velmi hezkého) využití dýhy.

Velmi zajímavý příspěvek do diskuse je zmiňované plastifikované dřevo, používané z důvodu omezení kácení stromů v deštných pralesech apod. Ano, to je určitě chvályhodné. Jednoznačně jde o „přidanou hodnotu“, která dává smysl imitaci dřeva.

Přestože mám barytové zvětšeniny velmi rád, tak mne mrzí, že celý klasický analogově – chemický proces vyvolávání negativů a následné zvětšování v temné komoře je neekologický. Možná až extrémně neekologický. I když dáme stranou chemické látky, tak už jen samotná spotřeba (pitné) vody je vysloveně katastrofální.

Digitální fotografii mám také rád, a to (kromě její praktičnosti) také z ekologických důvodů. Ale to přece není důvod, abych digitální fotky zkrášloval prvoplánovými imitacemi okrajů kinofilmového políčka a abych předstíral, že ta fotka není digitální.

Tomáši Houdo, a abych předjel dalšímu nedorozumění, tak ještě přihodím, že už dávno souhlasím s konstatováním: „neexistuje neušlechtilý materiál.“

Ano, třeba i celoplastový nábytek může být architektonicky geniální. Úplně fajnový. Pokud si však nehraje na něco jiného a přiznává svůj materiál. Pokud nepředstírá, že je dřevěným masivem apod.

Také může být výborný plastový nábytek, který sice předstírá, že je třeba dřevěným masivem, ale předstírá to v humorné nadsázce. S nějakým fórkem. I něco takového si lze představit jako skvělý architektonický počin.

Ale když plastový nábytek pouze imituje dřevěný materiál bez další přidané hodnoty?

Co na takovou otázku odpovědět? Snad jen zopakovat „proti gustu žádný dišputát“.

Zapomněl jsem na dřevěný masiv, čímž jsem ti asi nahrál na smeč. Proto (než stačíš posnídat a roztančit klávesnici) k tématu imitací kvapně přihodím:

Někdo si koupí nábytek z dřevěného masivu, jiný se spokojí s imitací masivu pomocí dřevěné povrchové dýhy a další se spokojí s fóliovou imitací dýhy, původně imitující silný dřevěný masiv.

Tomáši Houdo, ty jsi volnomyšlenkář!

K tématu trvanlivosti uměleckých děl dodám, že postupný rozpad pískovcových soch, tmavnutí olejových obrazů, žloutnutí nazvětšovaných fotek apod. může být docela osvobozujícím „přírodním procesem“. Bylo by přece směšné požadovat po uměleckých dílech, aby byla trvanlivá. Snažit se o trvanlivost je proti přírodě, proti přirozenosti, proti logice vesmíru.

Zaujalo mne také to zmiňované řezání negativů na proužky a přikládání po jednou proužku ke každé originální papírové zvětšenině. Vývoj jde dál, technika se zdokonaluje. V současnosti by bylo určitě možné řezat negativy pomocí laseru na extrémně tenké „nano“ proužky. Nová technologie jistě umožňuje rozřezat jedno kinofilmové políčko třeba i na tisíce ultratenkých proužků. Takže v současnosti lze tedy nazvětšovat mnoho tisíc originálních barytů z jednoho snímku, vybavených originálním „nano“ proužkem negativu. Pokrok je to fantastický!

A ještě k tématu imitací. Zde asi platí lidové rčení „proti gustu žádný dišputát“. Někdo si koupí nábytek s dřevěnou dýhou na povrchu, jiný se spokojí s fóliovou imitací dýhy. A tak podobně.

Včera mne také zaujala tato verze:

http://www.facebook.com/photo.php?fbid=211472968897340&set=pu.204953709549266&type=1

A dnes, při opakovaném návratu, jsem z té odkazované nadšený. Je kouzelná. Obsahuje lehkou dávku jemného situačního humoru a zároveň velkou porci půvabu a elegance. Tak trochu kouzlo padesátých – šedesátých let dvacátého století. Výhradně v dobrém smyslu.

Dokonce i ten červený maník, kterého odkazuje Jirka, je z ní úplně paf.

Druhá fotografie se mi velice líbí.

Kouzelné.

Půvabné.

Krásné.

(K imitacím jakoby filmových rámečků jsem se vypeckoval jinde, takže v tomto smyslu mám už prázdniny.)

Pavoučí žena. Fascinují a elegantní.

Ale mám takový divný pocit z těch rámečků kolem snímků. Stanislave, u tvých fotografií musí konzument hádat, zda jsou ty rámečky pravé anebo imitované, což je sice možná zábavné, ale tak nějak neradostně.

fstop jsem vždy vnímal jako server, kde se nic neimituje, kde je vše doopravdy. Nic neimitovat (alespoň v technickém smyslu) jsem zde považoval za takový nepsaný zákon. Nepasný manifest.

Možná teď odpovíš: „Dostal jsem tě, nachytal jsem tě na meruňkách, poznáš prd, tentokrát jsou ty okraje pravé, je to focené na kinofilm!“

No dobře, i kdyby to tentokrát bylo na kinofilm, tak stejně u tebe už nebudu nikdy vědět, zda se příště budu koukat na opravdovou nepravidelnost okrajů kinofilmového políčka, anebo na její imitaci.

Něco divného zde sedí za krkem, a není to pavoučí žena. Je to pavouk tušené imitace.

Nemám nic proti digitálu. Digitál je určitě v pořádku. Pokud nepředstírá, že je něčím jiným.

nyní plknu k druhému odstavci od Tomáše:
http://www.fstop.cz/e/szepe/comments/to-petera/110626-1959/

Tomáši, to určitě ano. A do seznamu ještě přidáme, že zcela zásadní je také ohnisková vzdálenost objektivu. Míra – stupeň - velikost rozostření částí scény, nacházejících se v různých vzdálenostech od roviny zaostření vlivem těch několika základních optických parametrů je tak nějak obecně jasná. Ale jak také naznačuješ ve svém vstupu, to, co je v tuto chvíli ještě zajímavější, není míra rozostření, ale konkrétní charakter zobrazení toho rozostření.

A také nyní nemám na mysli měkkost, rozplyzlost či naopak brilanci kresby objektivu. Mám pocit, že některý objektiv s ostrou kresbou může mít paradoxně krásně měkký bokeh. A naopak, objektiv s měkkou kresbou může mít bokeh takový jakoby nepřirozeně konturovaný.

Je to velice zajímavé téma. Určitě zaslouží detailnější průzkum.

pes: zatím nejvýstřednější („prstencový“) bokeh, který jsem měl možnost vyzkoušet v praxi, má zrcadlový teleobjektiv se sekundárním zrcadlem (a středem filmového políčka) na společné ose se zrcadlem primárním.

Stanislave a Vojtěchu, děkuji za informace. Podle toho, co píšete o objektivu, to vypadá, že ten zvláštní bokeh je skutečně způsoben množstvím odlesků od množství bodových světelných zdrojů, a že objektiv je v tom nevinně. Přesvědčili jste mne, že tomu tak je. Ale i tak jsem z toho trochu jelent.

Asi bych měl chodit častěji do baru, aby barové světelné podmínky na mne nepůsobily tak exoticky.

Stanislave, ještě k těm odkazům na původní velkou verzi první fotky. Ta originální verze mne zaujala především z hlediska kompozice. Civím, že na originálu je trochu více prostoru vlevo a nahoře. Při finální úpravě jsi fotografii ořízl shora a zleva (kromě pochopitelné ztráty pár procent ze všech čtyř okrajů snímku pro vytvoření nepravidelného černého obrysu). Myslím, že rozumím, proč si ořízl tu fotografii více shora a zleva, a určitý „čistící“ smysl tohoto velmi těsného ořezu vnímám. Ale i tak preferuji spíše tu originální verzi, která má nahoře a vlevo více prostoru.

Ten bokeh (anebo to bokeh?) mne pořád vrtá v makovici. Včera večer jsem o tom opět dumal a napadlo mne, jestli ten trochu „zoomovský“ charakter rozostření zde není způsoben tím, že ta padesátka s extrémní světelností 1,2 má třeba už „příliš mnoho“ optických členů, že je možná „zbytečně složitá“.

Docela by mne zajímalo, jaký bokeh by vznikl na záběru ze shodného prostředí, avšak pořízený padesátkou „obyčejnější“ konstrukce se světelností třeba jen 1,7; 1,8; 2 apod.

Ale je možné, že teď píšu úplnou kravinu, a že trochu „zoomovský“ bokeh zde není způsoben příliš složitou konstrukcí extrémně světelné padesátky, ale prostě jen tím, že se na lesklých objektech odráží více takřka bodových světelných zdrojů.

Hm, sakrblé, ale furt mne to vrtá v makovce. Vždyť tam nejsou jen přímé tvrdé odrazy. Civím na celkový charakter rozostření – také u těch méně kontrastních věcí v polostínech.

Zatím spíš inklinuji k tušení, že to, co mám na mysli, je asi fakt vlastností objektivu. Škoda, že není pro srovnání obdobný záběr, pořízený „obyčejnou“ padesátkou s jednoduchou konstrukcí.

Doleva příliš natěsnané kompozici u prvního obrázku možná nepatrně pomůže, když se ta fotografie zobrazí na světlém pozadí. Tenký černý okraj fotky potom lépe vynikne, vytvoří výraznější obrys a natěsnanou kompozici tím snad trochu sváže, učeše a uhrábne:

http://www.fstop.cz/fstop/imgrepo/1/245/gahe.jpg

:)

pes: abych předběhl nedorozumění, tak ještě připíšu, že představu: „...focená jakoby z perspektivy vycvičeného barového psa, vybaveného foťákem...“ jsem nemyslel nijak osobně (docela jsem se teď zhrozil, jakým způsobem to také může vyznít – internetová komunikace je líhní zbytečných nedorozumění).

Myslel jsem tím prostě psa s foťákem. Cosi jako scénku z Alenky v říši divů. Alenku jsem sice nečetl ani neviděl film, ale nějak si ty tušené scénky představuji – jako kdyby ta baletka byla jakousi Alenkou (možná hrozně unavenou a smutnou, že se ztratila daleko o domova, a teď teda vyčerpaně smutní u cizího velkého baru a zároveň se baletně protahuje) a vyfotografoval ji nějaký pohádkový tvor – asi tak z výšky opěradla židle...

Pro zjednodušení napíšu, že se mi obě tyto fotografie líbí, a je to!

K technické části debaty přihodím, že si nejsem jistý, zda poznám vždy digitální fotku od analogové (ani na papíře). Když spatřím hodně dokonalou tonalitu s bohatou škálou nádherně jemných polotónů, tak mne to sice obvykle trkne, že to bude pravděpodobně z digitálu. Avšak pokud se škála polotónů redukuje s pokusem napodobit chudší tonalitu analogu (analog podle mého názoru funguje mj. jako kompresor dynamiky), tak (pokud nyní dáme stranou otázku napodobení zrna apod.) mám potom problém poznat, zda to vzniklo z toho či onoho zdroje.

A otázka barytu? Na kvalitním barytu bývá nádherně sytá černá, kterou zřejmě nelze dosáhnout tiskem. Ale pokud existují (optické?) zvětšováky(?), ze kterých lze nějakým způsobem promítnout cosi jako svítící digitální obrázek a optickou cestou jej zvětšit na baryt, tak to (pokud je imitace analogového zkreslení obrazu provedená pečlivě), by pro mne bylo určitě problém poznat, zda na baryt byl promítnut analogový či digitální obraz (pokud nepoužiji svou oblíbenou hodinářskou lupu).

Pro mne je mnohem snadnější rozpoznat kvalitní baryt od vytištěného archu. To snad lze. Zkrátka baryt má nádherně sytou černou, kdežto tisk bývá šedivější. A tak nějak. Avšak to (jak jsem již kvákl v předešlém odstavci), zda na ten baryt bylo naexponováno filmové políčko anebo sofistikovaná digitální imitace filmového políčka, tak to bych asi fakt nepoznal.

Ještě více mne zajímá „esteticko-filozofická“ otázka, zda je anebo není prasárna pokoušet se v počítači imitovat chuť a šmak krásného přirozeného analogového zkreslení obrazu.

Žijeme v době imitací a náhražek, takže digitální imitace analogu může být vnímána jako zcela přirozený jev, vypovídající o stavu civilizace.

Je fakt, že imitace různých věcí, materiálů a struktur se táhnou dějinami lidstva. Fládrované dveře imitují strukturu dřeva, štukolustro (anebo jak se to správně nazývá) imituje mramor a kámen na obyčejné zdi (povrch jakoby „mramorových“ sloupů a obkladů v mnohých kostelech apod.), koženka imituje kůži, plastová fólie na povrchu nábytku často imituje dýhu a tak dále. Zdá se, že lidstvo si v imitacích vysloveně libuje.

A pokud dáme nyní stranou struktury a materiály, tak v širším smyslu jsou dějiny lidstva dějinami imitování a napodobování. Zdá se, že jsme se skutečně vyvinuli z opic. A že do značné míry opicemi stále jsme.

...

Kouzlo digitálu je v jeho přesnosti a neutralitě. Cokoliv jiného (kromě snahy dorovnat světelné kontrasty apod.) není zdokonalováním digitálu a posouváním ho někam výše, ale jeho (v lepším případě tvůrčím) mršením. A je fakt, že to mršení může být občas velmi hezké.

...

K fotografiím dodám, že ta druhá se mi líbí.

Svým způsobem se mi dokonce líbí i ta první. Kdyby ovšem neměla tak necitlivou kompozici (tím mám na mysli především levou část fotky). Ale jinak mne docela fascinuje. Proti tomu ohromnému barovému pultu je ta baletka úplně maličká. Taková minibaletka z říše skřítků. Sotva dohlédne na horní desku pultu. Focená trochu zezdola, jakoby z perspektivy vycvičeného barového psa, vybaveného foťákem.

A ten její těžce unavený výraz zvláštně kontrastuje s vypjatou baletní pózou na špičkách.

Na této první se mi líbí také to poměrně ostré světlo z přímo zářících barových lamp.

U této první se mi však nelíbí bokeh. Je takový nehezky konturovaný. Jakoby ze zoomu. Avšak věřím tomu, že je to pevnou padesátkou (1,2/50). Perspektiva záběru versus relativně velký stupeň rozostření pozadí odpovídá pevné padesátce (při velikosti snímače cca 24 x 36 mm). Ale i tak je mi divné, proč ten bokeh má takovou konturovanou strukturu. Asi to dělají ty ostřejší zdroje světla versus odlesky.

Je to celkově taková zvláštní věc.

Rozhodně bych zde nepsal, že je to kýč. Já vůbec nevím, co to je.

Ta fotografie mne fascinuje, a rozhodně to nemyslím záporně.

Představuji si, že v pravé části odkazované elegantní „africké“ fotografie je současně zachycen rychle se přibližující lev anebo tygr - nejlépe rovněž ve výskoku:

http://stanislavpetera.net/personal-work/balet/philippine-12.jpg

Mně se líbí ta stávající naivní póza modelky. Tak je to dobré. Kdyby čůrala anebo kakala (jak si přejí někteří dekadenti), tak už by to potom ztratilo ten hezký humor, který to má nyní.

Líbí se mi zde přítomný humor, ale nelíbí se mi pocit koláže. Netvrdím, že je to koláž, ale působí to tak. Jako kdybys tu paní vystřihl a nalepil do přesličkového křoví. Možná je to způsobeno tím, že jsi měl s sebou vlastní zdroje světla a osvítils scénu uměle. Nevím. Pouze hádám. Zkrátka něco zde na mne působí jako „umělá hmota“. Je to sice hezký žertík, ale v „umělohmotném balení“.

Pěkné kulisy, ale to nestačí. Možná by stačily, kdyby to bylo jinak.

Včera jsem se pokusil napsat to trochu humorně (což se mi příliš nepovedlo). Kamilovi rozumím, ale jeho vyjádření je snad až příliš cynické. Martina to napsala ženským způsobem, a myslím, že trefně a výstižně: „pusto a prázdno...“