K technické části debaty přihodím, že si nejsem jistý, zda poznám vždy digitální fotku od analogové (ani na papíře). Když spatřím hodně dokonalou tonalitu s bohatou škálou nádherně jemných polotónů, tak mne to sice obvykle trkne, že to bude pravděpodobně z digitálu. Avšak pokud se škála polotónů redukuje s pokusem napodobit chudší tonalitu analogu (analog podle mého názoru funguje mj. jako kompresor dynamiky), tak (pokud nyní dáme stranou otázku napodobení zrna apod.) mám potom problém poznat, zda to vzniklo z toho či onoho zdroje.
A otázka barytu? Na kvalitním barytu bývá nádherně sytá černá, kterou zřejmě nelze dosáhnout tiskem. Ale pokud existují (optické?) zvětšováky(?), ze kterých lze nějakým způsobem promítnout cosi jako svítící digitální obrázek a optickou cestou jej zvětšit na baryt, tak to (pokud je imitace analogového zkreslení obrazu provedená pečlivě), by pro mne bylo určitě problém poznat, zda na baryt byl promítnut analogový či digitální obraz (pokud nepoužiji svou oblíbenou hodinářskou lupu).
Pro mne je mnohem snadnější rozpoznat kvalitní baryt od vytištěného archu. To snad lze. Zkrátka baryt má nádherně sytou černou, kdežto tisk bývá šedivější. A tak nějak. Avšak to (jak jsem již kvákl v předešlém odstavci), zda na ten baryt bylo naexponováno filmové políčko anebo sofistikovaná digitální imitace filmového políčka, tak to bych asi fakt nepoznal.
Ještě více mne zajímá „esteticko-filozofická“ otázka, zda je anebo není prasárna pokoušet se v počítači imitovat chuť a šmak krásného přirozeného analogového zkreslení obrazu.
Žijeme v době imitací a náhražek, takže digitální imitace analogu může být vnímána jako zcela přirozený jev, vypovídající o stavu civilizace.
Je fakt, že imitace různých věcí, materiálů a struktur se táhnou dějinami lidstva. Fládrované dveře imitují strukturu dřeva, štukolustro (anebo jak se to správně nazývá) imituje mramor a kámen na obyčejné zdi (povrch jakoby „mramorových“ sloupů a obkladů v mnohých kostelech apod.), koženka imituje kůži, plastová fólie na povrchu nábytku často imituje dýhu a tak dále. Zdá se, že lidstvo si v imitacích vysloveně libuje.
A pokud dáme nyní stranou struktury a materiály, tak v širším smyslu jsou dějiny lidstva dějinami imitování a napodobování. Zdá se, že jsme se skutečně vyvinuli z opic. A že do značné míry opicemi stále jsme.
...
Kouzlo digitálu je v jeho přesnosti a neutralitě. Cokoliv jiného (kromě snahy dorovnat světelné kontrasty apod.) není zdokonalováním digitálu a posouváním ho někam výše, ale jeho (v lepším případě tvůrčím) mršením. A je fakt, že to mršení může být občas velmi hezké.
...
K fotografiím dodám, že ta druhá se mi líbí.
Svým způsobem se mi dokonce líbí i ta první. Kdyby ovšem neměla tak necitlivou kompozici (tím mám na mysli především levou část fotky). Ale jinak mne docela fascinuje. Proti tomu ohromnému barovému pultu je ta baletka úplně maličká. Taková minibaletka z říše skřítků. Sotva dohlédne na horní desku pultu. Focená trochu zezdola, jakoby z perspektivy vycvičeného barového psa, vybaveného foťákem.
A ten její těžce unavený výraz zvláštně kontrastuje s vypjatou baletní pózou na špičkách.
Na této první se mi líbí také to poměrně ostré světlo z přímo zářících barových lamp.
U této první se mi však nelíbí bokeh. Je takový nehezky konturovaný. Jakoby ze zoomu. Avšak věřím tomu, že je to pevnou padesátkou (1,2/50). Perspektiva záběru versus relativně velký stupeň rozostření pozadí odpovídá pevné padesátce (při velikosti snímače cca 24 x 36 mm). Ale i tak je mi divné, proč ten bokeh má takovou konturovanou strukturu. Asi to dělají ty ostřejší zdroje světla versus odlesky.
Je to celkově taková zvláštní věc.
Rozhodně bych zde nepsal, že je to kýč. Já vůbec nevím, co to je.
Ta fotografie mne fascinuje, a rozhodně to nemyslím záporně.
S(2) Philippine de Sevin
Stanislav Petera
A otázka barytu? Na kvalitním barytu bývá nádherně sytá černá, kterou zřejmě nelze dosáhnout tiskem. Ale pokud existují (optické?) zvětšováky(?), ze kterých lze nějakým způsobem promítnout cosi jako svítící digitální obrázek a optickou cestou jej zvětšit na baryt, tak to (pokud je imitace analogového zkreslení obrazu provedená pečlivě), by pro mne bylo určitě problém poznat, zda na baryt byl promítnut analogový či digitální obraz (pokud nepoužiji svou oblíbenou hodinářskou lupu).
Pro mne je mnohem snadnější rozpoznat kvalitní baryt od vytištěného archu. To snad lze. Zkrátka baryt má nádherně sytou černou, kdežto tisk bývá šedivější. A tak nějak. Avšak to (jak jsem již kvákl v předešlém odstavci), zda na ten baryt bylo naexponováno filmové políčko anebo sofistikovaná digitální imitace filmového políčka, tak to bych asi fakt nepoznal.
Ještě více mne zajímá „esteticko-filozofická“ otázka, zda je anebo není prasárna pokoušet se v počítači imitovat chuť a šmak krásného přirozeného analogového zkreslení obrazu.
Žijeme v době imitací a náhražek, takže digitální imitace analogu může být vnímána jako zcela přirozený jev, vypovídající o stavu civilizace.
Je fakt, že imitace různých věcí, materiálů a struktur se táhnou dějinami lidstva. Fládrované dveře imitují strukturu dřeva, štukolustro (anebo jak se to správně nazývá) imituje mramor a kámen na obyčejné zdi (povrch jakoby „mramorových“ sloupů a obkladů v mnohých kostelech apod.), koženka imituje kůži, plastová fólie na povrchu nábytku často imituje dýhu a tak dále. Zdá se, že lidstvo si v imitacích vysloveně libuje.
A pokud dáme nyní stranou struktury a materiály, tak v širším smyslu jsou dějiny lidstva dějinami imitování a napodobování. Zdá se, že jsme se skutečně vyvinuli z opic. A že do značné míry opicemi stále jsme.
...
Kouzlo digitálu je v jeho přesnosti a neutralitě. Cokoliv jiného (kromě snahy dorovnat světelné kontrasty apod.) není zdokonalováním digitálu a posouváním ho někam výše, ale jeho (v lepším případě tvůrčím) mršením. A je fakt, že to mršení může být občas velmi hezké.
...
K fotografiím dodám, že ta druhá se mi líbí.
Svým způsobem se mi dokonce líbí i ta první. Kdyby ovšem neměla tak necitlivou kompozici (tím mám na mysli především levou část fotky). Ale jinak mne docela fascinuje. Proti tomu ohromnému barovému pultu je ta baletka úplně maličká. Taková minibaletka z říše skřítků. Sotva dohlédne na horní desku pultu. Focená trochu zezdola, jakoby z perspektivy vycvičeného barového psa, vybaveného foťákem.
A ten její těžce unavený výraz zvláštně kontrastuje s vypjatou baletní pózou na špičkách.
Na této první se mi líbí také to poměrně ostré světlo z přímo zářících barových lamp.
U této první se mi však nelíbí bokeh. Je takový nehezky konturovaný. Jakoby ze zoomu. Avšak věřím tomu, že je to pevnou padesátkou (1,2/50). Perspektiva záběru versus relativně velký stupeň rozostření pozadí odpovídá pevné padesátce (při velikosti snímače cca 24 x 36 mm). Ale i tak je mi divné, proč ten bokeh má takovou konturovanou strukturu. Asi to dělají ty ostřejší zdroje světla versus odlesky.
Je to celkově taková zvláštní věc.
Rozhodně bych zde nepsal, že je to kýč. Já vůbec nevím, co to je.
Ta fotografie mne fascinuje, a rozhodně to nemyslím záporně.
[ all comments from the critic to the author • all comments from the author to the critic ]