Milá Adriano, už řadu dní se pokouším zvyknout si, že Chloé vypadá takto, a ne tak, jak si ji představuji při čtení knížky. Na Tomášem zmiňovanou zfilmovanou verzi v žádném případě jít nechci, protože vyrobit film z takovéé knížky vnímám jako čin barbarský. Knížka od Borise Viana je pro mne téměř posvátná záležitost – kus ztraceného života. Bylo by to dlouhé vyprávění. Na druhou stranu si mi, Adriano, přece jen vyrobila radost, že ses pustila do fotografování Pěny dní, takže ten zločin (pokus o ilustrativní fotku) ti velkoryse odpouštím... :))

A v každém případě ti doporučuji prohlédnout si někde první české vydání této knihy (Odeon, 1967). Možná budeš překvapená... :)

Milá Adriano, děkuji za zlepšení nálady. Tvůj humor mi začínal chybět. Jsem příjemně poděšen, že ses vrátila! :)

Pokusit se sesmolit k této fotografii komentář je úkolem předem odsouzeným k nesplnění.

Docela mne překvapuje, jak hodně zapomínám. Například jsem zapomněl, že je zde takováto veselá fotka...

Tomáši, domnívám se, že tato lesní žínka nešilhá. Pouze pozoruje cosi pro nás neviditelného, co se vznáší přibližně deset centimetrů před jejím nosíkem.

..........................................................................
16. 11. 2012 = Den poezie
(Zdroj informace: Stolní myslivecký kalendář 2012)

Některé Medusy bývají strašidelné, ale tato romantická Medusa v podzimním větru je určitě dobrá víla.

Působivá fotografie, vyvolávající asociace doby temna dvacátého století.

Dokud si konečně nepřečtu knihu, na kterou název fotografie odkazuje (ke zjištění názvu knihy jsem musel zbaběle použít vyhledávač), tak nemám nárok zde psát komentář, protože zatím nic nevím o paní de Rênal. Vlastně něco o té paní už vím. Ale jsou to jen stručné informace, které jsem narychlo vyčenichal na webu. Je mi poněkud trapné se zde přiznávat k neznalosti takovéto zřejmě základní knihy, ale je to tak, prostě jsem se k ní ještě nedostal. Děkuji však za inspiraci, ta kniha mne zajímá, a tak ji - díky této fotografii a jejímu názvu - připisuji do seznamu knih k přečtení. Podle těch pár vět, které jsem nyní kdesi narychlo přelouskal, to s paní de Rênal nedopadlo dobře. A když se paní de Rênal na fotografii od Adriany nezřetelně zjevuje v šeru jako nehmotná bytost z jiného světa či spíše jako její duch, tak mne to ladí se závěrem knihy, kterou jsem nečetl.

Nejzajímavější věci se dějí neoficiálně.

Létající čest

Létající mír

Adriano, děkuji za trpělivé odpovědi a nahlédnutí do tvé tvůrčí spižírny, kuchyně a jídelny.

Milá Adriano, je zde řada otázek, které mne vrtají v kedlubně. Jednak je pro mne záhada, proč jsi tu fotografii nazvala „Létající čestmír“. Chápal bych buď konvenční - gramaticky správný způsob „Létající Čestmír“, anebo napsat vše malými písmeny „létající čestmír“, kde by bylo jasné, že jde o úmyslnou vizuálně - grafickou záležitost a nikoliv o chybu. Mám tedy dotaz, zda ve tvém tvaru „Létající čestmír“ jde o umělecký záměr anebo o chybu?

Ale ještě větší je pro mne záhada, proč jsi tu fotografii pojmenovala tímto názvem, odkazujícím na konkrétní televizní seriál. Přiznám se, že se mi tento seriál vůbec nevybavuje v paměti (pravděpodobně jsem jej nikdy nesledoval), a tak jsem si vyhledal, o čem vlastně je. Například na stránkách Česko-Slovenské filmové databáze jsem nalezl tento popis:

„Ústredný hrdina, malý žiačik Čestmír Trnka, sa prostredníctvom zázračného meteoritu, o ktorý zakopne pri ceste do školy, dostane na Planétu kvetín. Prinesie si odtiaľ aj zázračné semienka dvoch kvetín. Vyrastú z nich krásne kvety. Vôňa prvého mu umožní lietať a druhý zase z neho za okamih spraví dospelého človeka, ktorý vyzerá presne rovnako, ako jeho otec, pracovník výskumného ústavu.“


Také jsem se tě chtěl optat, zda tu kompozici považuješ za dobrou a zda tě neděsí ten nepřehlédnutelný a pozornost strhávající „pahýl“ v levé spodní části fotografie?

Zároveň mám dotaz, zda jsi uvažovala o tom, že by ta fotografie možná lépe „dýchala“, kdybys bývala byla s fotoaparátem o trošičku dále (tak, jak píše Martina)? Anebo třeba i výrazněji dále?

Případně zda jsi přemýšlela o tom, že přesně takováto vzdálenost od objektu, jaká je nyní, může působit rozpačitým způsobem typu „ani ryba ani rak“, a že když teda ne to zkusit o krok dále, tak se pokusit naopak jít nepatrně blíže a vytvořit v tom případě cosi jako „portrét v pohybu“?

Samozřejmě je zde zásadní dotaz, zda jsi uvažovala o tom, že fotografií slečen, žen, víl, nymf a dam v pohybu, za kterými efektně vlaje část („padákově nafouklého“) textilu na nejrůznější způsoby, už není na světě příliš velké množství od mnohých jiných fotografů, které podobné záběry pořizují již dlouhé desítky let? Dumala jsi o tom, že může jít o již natolik omletý motiv, že už dávno působí jako v lepším případě klišé a v horším kýč?

Je zde také otázka, zda si přemýšlela o tom, že takové záběry jsou sice kýčovité, ale že se pokusíš vytvořit něco trochu jiného, z čeho bude patrná nadsázka či humor?

Anebo že to provedeš vizuálně natolik elegantně, že to ten dávno omletý námět posune do nové kvality a dá té fotce smysl?

Adriano, neber prosím mé dotazy negativně. Jak dobře víš, řadu tvých dřívějších fotografií obdivuji. Avšak tato fotografie mne vyděsila, a tak se tedy ptám...

Petr to trefil. Ta fotografie připomíná oslavu (nejen spartakiády) z období povinného nadšení socialistického realismu.

Název této fotografie odkazuje na televizní seriál, který údajně vznikl v roce 1983, což možná atmosférou také odpovídá. Pokud tedy název fotky nemá evokovat létání a metamorfózy konkrétní osoby, ale jeho smyslem je spíše evokace atmosféry období reálného socialismu, tak má možná své opodstatnění.

Avšak zároveň je asi také pravda, že socialističtí realisté, přestože jejich práce byly obsahově děsivé, by takovouto kompozici ven nepustili, protože to obvykle byli relativně vzdělaní řemeslníci, poučení o základech klasické formy.

Zdá se, že ta elegantní paní to poněkud přehnala s konzumací vánočního cukroví.

pes: musím zopakovat, že předsudky nezatížená hravost Adriany, která pochází jakoby z úplně jiné doby a vytrvale vzdoruje módním trendům a také tomu, co je „ve fotografii správné“, je mi sympatická.

Nechtěl bych zde přitápět pod kotlem, a tak jen stručně dodám, že jsem už déle nevydržel k některým negentlemanským (a tím poněkud trapným) projevům zde mlčet, protože by to mohlo být vnímáno tak, že kdo mlčí, souhlasí.

Jako gentleman se chovat vůbec neumím (většinou se zamotám do dveří, ve kterých se pokouším dát dámě přednost, čímž vznikne karambol a tak podobně), a protože u sebe vnímám deficit gentlemanství, tak, aby se to alespoň trochu vyrovnalo, a také abych se něco pozitivního konečně naučil, očekávám inspirativní gentlemanské chování u ostatních syslů.

To neznamená, že chci nyní diplomatickým způsobem vyjádřit, že se mi ta fotografie nelíbí. I přes dříve zmíněné výhrady se mi líbí. Je to velmi výrazný vizuální nápad s přítomností humoru, kterého není nikdy dost, a tak dále...

Adriano, takovéto konání je poněkud nezodpovědné. V lese lezou klíšťata!

Ale i když dáme stranou šokující představu, že žíznivá klíšťata se neslyšně blíží, tak tato fotografie příliš klidu a harmonie nepřináší. Vše začíná kompozicí, která je zde poněkud nepochopitelná. Umístění klíšťatomilné modelky tímto způsobem do formátu se mi jeví jako poněkud nešťastné.

pes: teď koukám, že modelka neleží v trávě ale na listí, takže je možné, že předešlá úvaha o zástupech žíznivých klíšťat byla planým poplachem. Avšak lepší jeden planý poplach, dva návaly paniky a tři záchvaty hysterie, než sto přisátých klíšťat.

Některé předešlé komentátorské vstupy jsou zde docela kruté, a tak raději zopakuji, že mně se ta fotografie líbí. Je výrazná, vtipná a zapamatovatelná. Neztratí se v davu.

Sice souhlasím s názorem, že ten obrazově „naivistický batoh“ za zády dámy není vizuálně dořešen, ale vnímám ho jako takovou logickou a tím i akceptovatelnou daň za vizuální hříčku, která není pouhou vizuální hříčkou.

Silueta za zády dámy je zároveň prvkem humorným. A jak jsem psal již mnohokrát: mám rád vizuální humor Adriany.

Líbí se mi také, že Adriana dělá to, co se jí líbí, a to bez ohledu na vnější vlivy a módní trendy.

Buďme rádi, že nás za ty všechny komentáře během let už neumlátila nějakým prknem. Já bych se jí vůbec nedivil.

Velmi hezké!

A které ruce patří té dámě?

Snad ne Kroky Františka Janečka!?

pes: fotografie je to možná hezká, ale nedokážu se na ni úplně soustředit. Jsem natolik vyděšen tím, že za zády té víly se možná blíží nějaké strašidelné kroky, že mne to nutí zvolat: „rychle utíkej, blíží se kroky!“

Hezká fotografie půvabné občanky Slovenské republiky. Kompozičně snad až příliš natlačená, ale i tak je hezká. Trochu jako ze šedesátých let.