připadá mi to prázdné jako tamní státní pokladna... ale ta třetí fotka s kontejnery možná až tak prázdná není...

brilantní kompozice

krásné... k těmto fotografiím se rád vracím... :)

bizarní... připomíná mi to některé fotodokumenty z dávných aktivit (z období socialistického režimu) tajného spolku BKS, jehož členem byl mj. v současnosti známý výtvarník František Skála...

v těchto dnech nemohu do hospody ani na žádný fotografický sraz. Vysypal jsem si na hlavu popelnici, a nějakou dobu potrvá, než ze sebe odstraním páchnoucí zbytky tak, abych mohl vyjít ven mezi lidi důkladně očištěn. Přál bych si vylézt z brlohu s čistým svědomím a desinfikovaným zevnějškem, bez rizika nechtěného obtěžování spoluobčanů vyvoláváním senzoricky nekorektních impulsů...

u řady fotek na fstopu mne po určitém časovém odstupu nejvíce vyděsí mé vlastní komentáře...

sypu si popelnici na hlavu...

Martine, zase vedle. Ale střílej dál, jednou se určitě trefíš...

ale protože jsem hlasoval pro, tak zvolám: vítej :)

kdybych toto spatřil v žádosti o přijetí na fstop, tak bych hlasoval proti...

U první fotografie se asi nepovedl ten „neznělý“ (ne)pohled plavce. Podle mého názoru jde o expozici v nepravý okamžik. Fotogenické kulisy to tentokrát nevytrhnou.

Na druhé fotce je naopak hezký okamžik, ale zřejmě to kazí perspektiva.

Třetí fotografie se povedla. Ta je dobrá. Zde zafungovalo pravidlo, že méně znamená více.

Aneto, neni za co dekovati vlkovi. Je to naopak, to vlk zde dekuje tobe za tuto uzasnou vystavu. K temto dvema fotografiim se rad vracim. Ovecky mne vzdy potesi, a predevsim ta prvni fotografie s Mesicem a florou mne stale fascinuje. Za vecerniho soumraku, kdyz jeste neni tmava noc, rad civim na postupne se objevujici vesmirna telesa. A od data vystaveni zde na fstopu si casto vzpomenu take na tuto fotografii z dalekeho jizniho sveta a vidim ji pomyslne pred sebou, jakoby promitnutou do vecerni severni oblohy a casti horizontu.

ten odlišný způsob prezentace malého diptychu a samotných fotek se vzájemně mlátí... tahá mne to za kalný vlčí zrak... navíc mne trochu nepříjemně popotahuje za zrak skutečnost, že samotné fotky jsou v bílém rámu umístěny zřejmě přesně na technický („inženýrský“) střed, nikoliv na střed „psychologický“ – tzv. optický... prostě ty fotky v těch rámech pocitově padají dolů...

to však není podstatné... bez ohledu na způsob prezentace se mi tyto fotografie líbí... obzvlášť se mi líbí jako diptych... snad nejvíce mne oslovují jako „volný diptych“, čili bez horního „panoramatického dvoj-náhledu“...

a také se mi líbí způsob kresby objektivu plastového fotoaparátu... toto kouzlo by podstatně lépe vyniklo při oskenování celého filmového políčka i s jeho nepravidelným okrajem...

diptych je to vlastně velmi hezký. škoda jej prezentovat takovýmto „inženýrským“ způsobem...

celková kompozice je mi zde hodně proti srsti, avšak vzájemná pozice opeřence a ostříhané koruny stromu je natolik zajímavá, že nakonec vnímám jako zajímavou celou fotografii...

bílá paní je fajn... škoda, že další účastníci zde již nehrají... druhá (stojící) dáma nehraje vůbec, psi hledí úplně jinam, jaksi nefotogenicky...

bílá paní je sice exponována téměř ve znělý okamžik, avšak ostatní jsou exponováni o „přestávce“... a o přestávce se nehraje...

pes: červený nočník je dobrý...

pes2: já vím, že to není nočník...

tuto dámu si díky jejímu výrazu dokážu představit s čarodějnickém kostýmu s černou kočkou rameni... a vzadu by ještě mohla hypnoticky vykukovat sova... :)

neuzvěřitelné! :)

pes: tuto fotografii znám už z jiného serveru. samozřejmě uvedenou pod jiným jménem autora.

nemam v umyslu zde prebijet pripadna kriticka hodnoceni kolegu mnozstvim kladnych vstupu, jen jsem chtel jeste dodat, ze mne ta prvni fotografie s mesicem uchvatila nejen svou exoticnosti az fantasticnosti sveta na jizni polokouli, krasnou, temer dekorativni strukturou, ale zaroven jakousi symbolikou.

Vyznamnou roli zde hraje take segment vlevo dole. Potok jako cesta. Cesta jako potok. V tom celkovem kontextu s tou krajinou z "jineho sveta" a tim mesicem "naruby" to ma temer mysticky obsah.

S vedomim, ze vesmirna telesa zde "chodi pozpatku" je to jak z jine casti vesmiru. Jako kdyby se Henri Rousseau ocitl na jine planete, ktera by mu byla vzdalena a zaroven velmi blizka, vysnena.

Cosi duverne znameho, ale soucasne nedosazitelneho. A svou symbolikou je to snad dokonce i archetypalni zalezitost.

A opet je to tady: cesta jako potok. Potok jako cesta. A mozna je to vodopad. Anebo se jen tise sype bily pisek.


pes: tesim se, ze treba nekdy tuto fotografii uvidim vytistenou ve vetsim formatu na nejake vystave.

Mistře Jardo, omlouvám se, už několikrát jsem zde smazal svůj zatím neodeslaný „kritický jakobykomentář“, protože je možná nepatřičný, ale nakonec ten blábol zde přece jen zanechám, abych se za své plky mohl později stydět. Ale zkrátka: tato legrácka na mne působí jako klišé, zprofanovaný fórek. Na této fotografii postrádám takový ten poťouchlý humor, který jsem si jinak velmi oblíbil a zvykl na něj jako na (nad)standard u Tvých fotek. Nyní to na mne působí nějak příliš vážně. A i když to máš v hezké formě, tak tentokrát nevím...

Většina komentátorů je zde však nadšená, a tak do poslední chvíle váhám, zda svůj kvák vůbec odeslat, protože nechci být kazisvět, který přijde a škodolibě rozkope něco hezkého...

Pokud tento „komentář“ bude přece jen odeslán, tak se to stane tak nějak spíše omylem...

Je zajímavé, jak jednu fotografii vnímáme každý z „komentátorů“ jinak. Mne tato fotka hlavně připomněla dávné křepčení v raném dětství. Návštěvy u sousedů, kde jsme do úmoru skákali po křeslech a gaučích, házeli po sobě polštáři a matracemi z gauče, všude oblaka prachu. Obdivuji toleranci jedné babičky, která nás měla na hlídání. Pokoušela se nás sice trochu zkrotit, ale naše radost z pohybu byla nezastavitelná. Řádili jsme a křepčili v jakémsi stavu vytržení - zvláštní energetické extázi. Jako demoliční četa. V jakémsi jiném stavu vědomí, téměř v extatickém bezvědomí.

A i když je tato fotografie z úplně jiného prostředí, tak mne něčím evokuje to pradávné spontánní „ničení“ nábytku s takovou tou nekontrolovatelnou a nezkrotitelnou radostí.

Až teprve o mnoho let později jsem poznal, že existuje také něco takového, jako je pivo. Rovněž svým způsobem radost. Ehm, samozřejmě v decentním množství.

Nevím o čem konkrétně je tato fotografie, ale já jsem si v ní to své našel, a to v míře bohaté.

Den Trifidu je vyborny - take jiz radu let koukam ne nektere rostliny trochu jinak... ;))

A velice doporucuji k precteni knihu: Bill Bryson - Hlavou dolů

Sice to neni z Noveho z. ale z Australie, ale je to humorne a velmi hezky napsany cestopis. On to ani neni cestopis ale spise takove cteni se spoustou vybornych postrehu.

A k te prvni fotografii jeste dodam, ze se mi stale hodne libi. Take kvuli tomu, ze jsou na ni takove rostlinne kulisy pro obrazy Henri Rousseau...

No a samozrejme ten jiz zminovany fascinujici obraceny zdanlivy pohyb Mesice...