kokodákem zřejmě nemůže hodit nikdo...

ašlak, nejvelevyváženější pane klubový Profesore, vždyť přece nejede o to, co se fotí, ale jak se fotí...

Terezo, už několik dní průběžně dumám o této kompozici. Vnímám zde cosi, co bych nazval „kompozičním stresem“. Je pro mne otázkou, zda je ta scéna takto komponována zcela svobodně, anebo zda jde z části třeba o následek nedostatečného odstupu (přítomnosti překážky – např. zídky či plotu za tvými zády apod.). Ale ono i v případném stísněném prostoru by bylo určitě možné nalézt přirozenější kompozici (navíc na výšku se smí také fotit), takže ten určitý „kompoziční stres“ zde na mne působí přece jen poněkud zbytečně.

Nějak nevím, co dalšího zde naškrabati. Případné věty o tušeném „romantickém příběhu“ by působily asi nepatřičně, a technické zpracování fotografie také nelze pochválit.

Terezo, příliš si mne nepotěšila, ani já tě nepotěším. Ale snad tě potěším alespoň zvoláním: nenech se odradit a foť!

A šup sem s dalšími fotkami! :)

veselosmutný portrét...

Také snad tak nějak rozumím, proč jsi zmáčkla spoušť a tím způsobila vizuální spoušť.

Ale cožpak nevidíš, jaký je to ve výsledku rozbordelený chaos? Snad by ani nevadilo, že to, co působí jako hlavní motiv (kráčející pár) je hodně z dálky, ale horší je jeho nefotogeničnost – prostě „kdosi tam kráčí“...

Navíc ten pár je zachycen zrovna z takového nešťastného úhlu. Ani z přirozeného pohledu ale ani vysloveně shora, což by nějaký vtip (třeba s tím vrženým stínem – dvě postavy, ale pouze jeden vržený stín) případně mohlo přinést.

Ten pár je vyfocen zešikma, takže ty postavičky jsou jakoby sražené, ale opravdu nemastně neslaně, na půl cesty, ani ryba ani rak, ani žába ani plaz.

A potom je zde ta nešťastná kompozice. Hlavní diagonála sice formálně dělí obraz na dvě poloviny (což by mohla být taková hezká schválnost), ale vzhledem k pozicím všech zde statujících lidí, zvířat a věcí působí kompozice až zoufale neharmonicky a (odpusť mi ten výraz) naprosto diletantsky.

Když už zde byla ta diagonála položena, měla být alespoň dotažena do konce a ne dole bez jakéhokoliv kompozičního smyslu přerušena vrženým stínem tušeného mostu.

Ale ani světelně dotažená hlavní diagonála (jakoby "tvrdá schválnost") by tu celkově chaotickou a nevyváženou kompozici nezachránila.

Další věci: když se koukneš na skupinu labutí, automaticky očekáváš nějaký kontra-fórek, třeba dole skupinu psů. Ale ono se to nekoná. Sice nějaká psí šelmička dole leží, ale také tak nějak beze smyslu, ztracena v bordelu.

Celé je to pouze chaos. Žádný fotogenický okamžik, žádná fotogenická kompozice.

A dokonce ani žádná romantika kráčejícího páru, protože je zde zobrazen naprosto nic neříkajícím způsobem.

Fotka začátečníka.

Další věc je ta příšerná postprodukce – „amatérsky“ tvrdý kontrast. Vypálená místa na peří labutí by snad tolik nevadila, ale na oděvu té jedné z těch dvou jakoby ústředních postav to opravdu vadí.

Nehezká tonalita.

Terezo, já vím, že máš na mnohem víc. Fandím ti. Proto poněkud drze napíšu: tohle zahoď, neohlížej se zpět a konečně se do toho pořádně pusť!

pes: v přijímači jsi psala, že jsi studovala malbu. Zkus si tedy vzpomenout na to, co jsi studovala. A možná by ani neuškodilo nějaké studium (nejen techniky) fotografe.

Malba je náročná, focení je zdánlivě snadnější. Ale dlouhodobě mám pocit, že malba nebývá tak přísná ke kompozici jako fotka.

Anebo řečeno jinak: daní za snadnost zmáčknutí spouště (na rozdíl od pracného malování obrazu) je to, že fotografka (nebo fotograf) se musí extrémně soustředit na kompozici (a případně také na rozhodující okamžik).

V tomto smyslu jsou fotky přísnější než malby.

Směle vpřed!

První dvě fotografie se mi velmi líbí. Jsou čarovné.

U třetí fotky mám pocit (zřejmě podobně jako Martin), že se k té horní dvojici nehodí, a že sérii kazí.

Těším se, že třetí fotka bude časem nahrazena jinou, a předeblechám se těším, že série Okna se během času rozroste o další fotografie, které budou podobně čarovné jako první dvě...

Preferuji stavebnici Merkur. Ze stavebnicí Praha si hrají většinou kmotři, developeři a tuneláři.

hezký úsměv
pěkná fotka

pes: také vinšuji příjemné léto

Značky lehce proexponované do čiré oblohy a kus osvíceného filmu by mohly být hezkými efekty, ale atributy digitálního postprocesu, které se kolem těch původně hezkých analogových kazů objevily, působí nepříjemně tvrdě.

Pokusím se ještě něco zahuhlat k samotným fotografiím. Myslím, že jim chybí něco, co by je přirozeně zdůvodnilo k vystavení. Zviřatko umístěné většinou tak nějak v prostředku to samo neutáhne. Efekt „Diana“ je samozřejmě hezký, ale sám to také neutáhne. Prostě mám pocit, že těm fotografiím ještě něco chybí. Buď zajímavá kompozice, nebo situace, cosi jako rozhodující okamžik a tak podobně.

Ale i tak na ty fotografie rád civím. I přes předešlé výhrady je na každé z nich přece jen něco zajímavého anebo sympatického.

A navíc jsou zde žirafy! Na ty se obzvlášť rád pokaždé kouknu. Žirafy jsou úžasné. Důstojné dámy. Vznešené. Nesou se majestátně jak africké královny. A jak některé z nich koukají na paní fotografku. Vyhlíží, zda paní fotografka na stříbrném podnose nepřináší vzácný dar ze vzdáleného království. Nejlépe něco ke svačině.

Páreček je krásná fotka. Jižní město v zimě v červeném provedení je hezký nápad. Černobílé Jižní město v zimě s lyžaři se mi také líbí. Rodinka je rovněž hezká fotografie. Vlastně celá série na mne působí příjemně (na monitoru mám nastaveny barvy střídmě, takže ani velké červené plochy nejsou u mne žádným problémem).

Kdysi jsem byl v biografu na filmu Už zase skáču přes kaluže. A pokaždé, když se objeví příležitost dívat se na svět skrz barevná sklíčka, si na tento film vzpomenu...