Filter in effect:

[fs:118]
Lubomír Vlk [fs:118]
 (anyone)



Napřed jsem chtěl naspat, že ta první je legrační. Ale ona není legrační. To je nějak jinak. Něco na té fotce je.

Na další fotografie v této sérii ještě nemám názor. A protože tuším, že ani mít nebudu, tak to píšu hned, abych třeba za pár dní nezapomněl, jaký názor mám na druhou a třetí fotku.



Tomáši H., tvá úvaha o téměř nerozpoznatelném náhodném rozhodujícím okamžiku, prakticky ukrytém kdesi v hlubinách struktury ohromného davu patnácti tisíc lidí, mne připomněla, že existují fotografie, na kterých je zachycen v dokonalém rozhodujícím okamžiku najednou celý patnáctitisícový dav! Možná se nyní ptáš, jak je něco takového vůbec možné? Odpověď je jednoduchá. Jde o některé fotky ze spartakiády na Velkém strahovském stadionu.



V klidu? To rozhodně ne. Případně bych se nechal přemluvit ke konstatování, že je to vynikající záběr. Ale že je v klidu? Jak mohou romantické kulisy v kombinaci s betonovým komínem být v klidu? Toto je hodně iritující fotografie. A to je asi dobře. Je to tedy vynikající záběr? Jo, asi jo.

Zároveň je pravda, že technická stránka prezentace této fotografie je nějaká pokažená. Někde na cestě při digitálním zpracovávání fotky došlo k chybě. Ale to lze určitě opravit.



pes: u zmínky o „rozhodujícím okamžiku“ mám na mysli dobře zmražené pozice běžců. Obzvlášť fáze druhého běžce je zaseknuta v ideálním okamžiku. Prostě trefa.

Jo, tato fotografie je poměrně složitým obrazovým materiálem. Je to taková obrazová skládka. A ten, kdo mne zná, ví, že pro skládky a vetešení mám slabost. Ano, je zde mnoho harampádí. A to je pokochání!



Juraji, kdybys prohlásil, že na této fotografii je příliš mnoho not, tak bych to pochopil. Ale že na ní téměř nic není? To nechápu. Vždyť je to rozehraná bizarní symfonie. Symfonie bez smyčců. S bicími a sirénami. Jako od Edgara Varèse. A jako bonus apokalyptický akordeon. To vše zachyceno v rozhodujícím okamžiku. Ani o vteřinu dříve, ani o vteřinu později.



To není možné! To není možné! To není možné! Toto nejsou dvě fotografie, ale jen je jedna? Kdybych nečetl komentář od Tomáše, tak bych se asi nechal nachytat a myslel bych si, že je to diptych. Takže teda jedna fotografie! Neuzvěřitelné. Velmi kvalitní bizarnost. Velká paráda. Gravrtuluji!



Mně se líbí ta stávající naivní póza modelky. Tak je to dobré. Kdyby čůrala anebo kakala (jak si přejí někteří dekadenti), tak už by to potom ztratilo ten hezký humor, který to má nyní.



pes: lomený tvar kmenu stromu napravo pěkně ladí s tvarem loktu běžícího občana v levém segmentu kolínské pohlednice.



Nojo, Monetovi by se takové kulisy určitě také líbily. A ten komín by decentně zahalil do lehkého oparu.

pes: takový paradox. Vím, že toto je nevyfotitelné (pořád blouzním, jak to vyfotit jinak), ale zároveň jsem rád, že tato fotografie existuje. Je to fascinující.



Kolín je fotogenický. Tahací harmonika z radiátoru může být inspirativním hudebním nástrojem. Hudebně nadaný kolínský Terminátor bude mít určitě dostatek síly pro střídavé stlačování a roztahování plechového měchu.

Rytmizující cihlové schody na fragmentu zdi v pravé části kolínské pohlednice hezky ladí s rytmem plechové harmoniky.

Vlevo běží sportovně založení kolínští občané. Vlastně jde o momentku. Exponováno v rozhodujícím okamžiku.

Dobrá kolínská.



Romanticko-nostalgické prostředí. A obloha s beránky ti tenkrát přála. Taková romantika si přirozeně vynucuje, aby byla fotografována. Ale nějak jinak, než je na tomto záběru. Nojo, ale jak jinak? To nevím. Neumím zde poradit. Je mi jasné, že bych si s tím také neporadil. Kdybych tam byl, tak bych byl nervózní (nervózní je krásné slovo), že tuto „nostalgii reality“ nelze vyfotit. Chvíli bych tam civěl do hledáčku, marně hledal vhodný úhel (pořád by do záběru lezlo něco, co bych tam nechtěl a naopak by tam nevlezlo to, co bych tam chtěl – chyběl by tam pes) a potom bych to vzdal. Odešel bych s nepořízenou. Smířil bych se s tím. Takové situace dobře znám. Úžasné „zátiší reality“, ale nelze z něj udělat fotku. Prostě existuje mnoho krásných věcí, které nelze vyfotit. Jsou však lidé, kteří tvrdí, že neznají a ani nechtějí znát slovo „nelze“.



Líbí se mi zde přítomný humor, ale nelíbí se mi pocit koláže. Netvrdím, že je to koláž, ale působí to tak. Jako kdybys tu paní vystřihl a nalepil do přesličkového křoví. Možná je to způsobeno tím, že jsi měl s sebou vlastní zdroje světla a osvítils scénu uměle. Nevím. Pouze hádám. Zkrátka něco zde na mne působí jako „umělá hmota“. Je to sice hezký žertík, ale v „umělohmotném balení“.



Působí to jako parodie na portréty. Nikoliv však parodie zdařilá. Samotná komičnost některých výrazů to neutáhne. Navíc do této série nepasuje ta druhá fotografie, na které je příliš standardní výraz jako na fotce do cestovního pasu. Chybí zde cit pro fotografii. Kompozice jsou začátečnicky těžkopádné. A především zde chybí cosi, co by bylo možné nazvat kouzlem fotografie.



Trychtýř je vše a ještě víc…
Trychtýř je méně než splasklé nic…

Trychtýř je fyzikální tvar i záchvěv duše…
Trychtýř je kornout i výstřel z poetovy kuše…

Trychtýř je koncentrace hmoty i nehmotné energie…
Trychtýř je kanec co labužnicky chrochtá a v rašeliništi ryje…

Trychtýř je lov fotonů rybím okem…
Trychtýř je rozhovor Karkulky s hladovým mlokem…

Trychtýř je když baletka rotuje a zatáčku řeže…
Trychtýř je start raketoplánu za chichotu zvěře…


Trychtýř je zpěvem vábící Siréna…
Trychtýř je plující podivná muréna…

Trychtýř je ztracený psík pana Erwitta…
Trychtýř je zakutálená šnečí ulita…

Trychtýř je domovem přespolní víly…
Trychtýř je ohniskem optické síly…

Trychtýř je lučního kvítí neslyšný randál…
Trychtýř je rukáv i Venušin sandál…

Trychtýř je trumpeta i hladový kanál…
Trychtýř je tak jednoduchý, až je to skandál…



Na střeše baráku? To zcela mění situaci. V tomto případě přichází na řadu alternativa. Horor Ptáci. Už klovou do okenní tabulky. Závěs nepomůže. Už jsou tady!

Ať už v suterénu anebo na střeše, v každém případě působivá fotografie...



Působí to přízračně. Trochu jako noční můra. Propad do skličující sklepní místnosti. Na stěny komůrky pod úrovní chodníku se promítají mihotavé stíny lidí, spěchajících nahoře na ulici za svým cílem.



Poněkud chaos bez „těžiště“ záběru, ale zajímavá scéna.



Na tu odkazovanou barevnou verzi série civím „s úctou a obdivem“ (jak jsem psal již tenkrát), ale nyní na mne zapůsobila ještě silněji tato černobílá varianta.

Je to zvláštní. Někteří lidi pokřikují „na výšku se nefotí!“. Ale takový výkřik mne nikdy neoslovil. Vůbec mu nerozumím. Mne nyní oslovuje pokřik „barevně se nefotí!“. Ano, teď mne velmi oslovila a zachvátila tato černobílá verze série. A mám skutečně chuť hulákat „barevně se nefotí!“. Jsem dlouhodobě infikovaný černobílou fotkou. Sice mne již mnohokrát nadchly mnohé barevné fotky (a některé barevné fotky mne nadchly velice, velice, velice), ale přes to jsem se nikdy nedokázal zbavit jakéhosi vnitřního „tajného“ pocitu, že barevné fotky jsou jenom „jakobyfotky“. Já vím, že toto není žádná racionální úvaha. Teoretici fotografie by mne za takovou úvahu jen vynadali. Anebo by se o tomto vůbec nebavili. Neměli by co řešit. Já vím. Rozumím. Toto řeší jenom dementi. Výkřik „barevně se nefotí!“ je podobná debilita jako zvolání „na výšku se nefotí!“. Proč se nějak omezovat? A proč se vymezovat? Proč něco pokřikovat? Hm, rozumově na to nestačím. Je to jen takový pocit. Nic víc než pocit.

Ať žijí černobílé fotky!

Jsou sugestivní. Magické.


fstop-3.6.10.1/eloise-2.4.15.9
Comments, page 37/160

Page
37