Na tu odkazovanou barevnou verzi série civím „s úctou a obdivem“ (jak jsem psal již tenkrát), ale nyní na mne zapůsobila ještě silněji tato černobílá varianta.

Je to zvláštní. Někteří lidi pokřikují „na výšku se nefotí!“. Ale takový výkřik mne nikdy neoslovil. Vůbec mu nerozumím. Mne nyní oslovuje pokřik „barevně se nefotí!“. Ano, teď mne velmi oslovila a zachvátila tato černobílá verze série. A mám skutečně chuť hulákat „barevně se nefotí!“. Jsem dlouhodobě infikovaný černobílou fotkou. Sice mne již mnohokrát nadchly mnohé barevné fotky (a některé barevné fotky mne nadchly velice, velice, velice), ale přes to jsem se nikdy nedokázal zbavit jakéhosi vnitřního „tajného“ pocitu, že barevné fotky jsou jenom „jakobyfotky“. Já vím, že toto není žádná racionální úvaha. Teoretici fotografie by mne za takovou úvahu jen vynadali. Anebo by se o tomto vůbec nebavili. Neměli by co řešit. Já vím. Rozumím. Toto řeší jenom dementi. Výkřik „barevně se nefotí!“ je podobná debilita jako zvolání „na výšku se nefotí!“. Proč se nějak omezovat? A proč se vymezovat? Proč něco pokřikovat? Hm, rozumově na to nestačím. Je to jen takový pocit. Nic víc než pocit.

Ať žijí černobílé fotky!

Jsou sugestivní. Magické.