To teda civím. Úžasná fotka. Ta dáma je perfektně zakomponovaná do čisté plochy mezi světelné poutače. A hlavně ten výraz. Situace. A tak dále. Skvělá (pod)uliční momentka. Komická a zároveň citlivá. Humorná a současně citová. Úsměvná i dojemná. Ta fotka není zlá. Není škodolibá. Je focená nejen „dobrým okem“ a také s dobrým srdcem. To se pozná. Ta fotografie není jed. Není to pouhá sranda na účet někoho jiného. Protože kdyby to tak bylo, tak by nemohla působit současně dojemně. Ta fotografie je vynikající!

oprava: nikoliv „beru je“, ale „beru ji“.

Ano, to je chvalitebný dojem. Pověsit to na hřebík. Pověsit fotografie na hřebík. Ve výstavní galerii! :)

Výborná fotografie. Vynikající.

pes: současná fotografie (myšleno v obecném smyslu) začíná být pro mne už nesnesitelně statická. Jako kdyby byl obecný trend dělat převážně statické fotky. Avšak tato fotografe je návratem k pohybu. Výborně! Beru je všemi dvaceti drápy! Jsem nadšený!

To je působivá fotografie. Jo, to je silná fotka.

Nostalgie cirkusů vždy zaujme, ale mám pocit, že cirkusové stany byly focené už tolikrát (a někdy i mnohem lépe), že takovýto další záběr, kořeněný příchutí „trendy“ a ještě k tomu obohacený o automobil, jehož design spolehlivě ničí nostalgii cirkusu, a také – což je úplně nejhorší – s nešťastně vedenou horní linií kovového plotu, předurčuje tuto fotografii k vyhození do odpadkového koše.

Snad jsem teď až příliš kritický, ale ber to tak, že nejsme v cukrárně. Jsme na fstopu.

Materiál desky zmiňovaného jídelního stolu, sestávající z velkého množství vrstvených dýh, je určitě krásný a gratuluji ti k jeho pořízení. Avšak zcela jistě to není imitace jiného materiálu. Jako příklad k tématu imitací se asi vůbec nehodí. Vlastně jde o verzi „překližky“, kde jednotlivé vrstvy nejsou orientovány podélně, ale příčně. Sendvičový materiál „dýha/lepidlo/dýha“ výborně tlumí mechanické rezonance. Překližka – často ohýbaná – se proto také používá k výrobě ozvučnic některých luxusních reprosoustav. Takovýto materiál se obvykle neskrývá, ale naopak vystavuje na odiv. Možná i proto, že nic neimituje.

Ale nechci ti nic podsouvat. Vždyť vím, že jsi to určitě nemyslel jako příklad imitace a že jsi tu informaci o jídelním stole z vrstvené dýhy zmínil spíš jen tak pro zajímavost – jako příklad „jiného“ (a bez pochyb velmi hezkého) využití dýhy.

Velmi zajímavý příspěvek do diskuse je zmiňované plastifikované dřevo, používané z důvodu omezení kácení stromů v deštných pralesech apod. Ano, to je určitě chvályhodné. Jednoznačně jde o „přidanou hodnotu“, která dává smysl imitaci dřeva.

Přestože mám barytové zvětšeniny velmi rád, tak mne mrzí, že celý klasický analogově – chemický proces vyvolávání negativů a následné zvětšování v temné komoře je neekologický. Možná až extrémně neekologický. I když dáme stranou chemické látky, tak už jen samotná spotřeba (pitné) vody je vysloveně katastrofální.

Digitální fotografii mám také rád, a to (kromě její praktičnosti) také z ekologických důvodů. Ale to přece není důvod, abych digitální fotky zkrášloval prvoplánovými imitacemi okrajů kinofilmového políčka a abych předstíral, že ta fotka není digitální.

zdravíme Mistra Jardu

pes: do ničeho se tam nezapleť, ničeho si nevšímej, do ničeho tam nešťourej a vrať se v pořádku domů!

Tomáši Houdo, a abych předjel dalšímu nedorozumění, tak ještě přihodím, že už dávno souhlasím s konstatováním: „neexistuje neušlechtilý materiál.“

Ano, třeba i celoplastový nábytek může být architektonicky geniální. Úplně fajnový. Pokud si však nehraje na něco jiného a přiznává svůj materiál. Pokud nepředstírá, že je dřevěným masivem apod.

Také může být výborný plastový nábytek, který sice předstírá, že je třeba dřevěným masivem, ale předstírá to v humorné nadsázce. S nějakým fórkem. I něco takového si lze představit jako skvělý architektonický počin.

Ale když plastový nábytek pouze imituje dřevěný materiál bez další přidané hodnoty?

Co na takovou otázku odpovědět? Snad jen zopakovat „proti gustu žádný dišputát“.

Zapomněl jsem na dřevěný masiv, čímž jsem ti asi nahrál na smeč. Proto (než stačíš posnídat a roztančit klávesnici) k tématu imitací kvapně přihodím:

Někdo si koupí nábytek z dřevěného masivu, jiný se spokojí s imitací masivu pomocí dřevěné povrchové dýhy a další se spokojí s fóliovou imitací dýhy, původně imitující silný dřevěný masiv.

Tomáši Houdo, ty jsi volnomyšlenkář!

K tématu trvanlivosti uměleckých děl dodám, že postupný rozpad pískovcových soch, tmavnutí olejových obrazů, žloutnutí nazvětšovaných fotek apod. může být docela osvobozujícím „přírodním procesem“. Bylo by přece směšné požadovat po uměleckých dílech, aby byla trvanlivá. Snažit se o trvanlivost je proti přírodě, proti přirozenosti, proti logice vesmíru.

Zaujalo mne také to zmiňované řezání negativů na proužky a přikládání po jednou proužku ke každé originální papírové zvětšenině. Vývoj jde dál, technika se zdokonaluje. V současnosti by bylo určitě možné řezat negativy pomocí laseru na extrémně tenké „nano“ proužky. Nová technologie jistě umožňuje rozřezat jedno kinofilmové políčko třeba i na tisíce ultratenkých proužků. Takže v současnosti lze tedy nazvětšovat mnoho tisíc originálních barytů z jednoho snímku, vybavených originálním „nano“ proužkem negativu. Pokrok je to fantastický!

A ještě k tématu imitací. Zde asi platí lidové rčení „proti gustu žádný dišputát“. Někdo si koupí nábytek s dřevěnou dýhou na povrchu, jiný se spokojí s fóliovou imitací dýhy. A tak podobně.

Václave, dumám o té otázce. Má smysl představovat si tu fotografii „samotnou“ bez její humorné stránky? Představovat si vtip „samotný“ bez humorné pointy? Samozřejmě je zde ještě další otázka, co vše je ještě humorem autorským a co již humorem nechtěným. Zdá se, že Adriana některé věci neřeší. Ale to může být svým způsobem také uvolňující. Tu fotografii lze z formální stránky jistě zkritizovat, rozcupovat ji a vyhodit do odpadkového koše. Určitě ji nelze považovat za vzorný příklad, jak elegantně fotit osoby na pláži. Avšak i přes to - kromě zmiňovaného humoru - zde vnímám cosi pozitivního. Jakousi kladnou energii, která je možná způsobena nezachmuřeným nadšením Adriany. Adrianino nadšení může být dokonce i nakažlivé, pokud se vizitor odpoutá od svých představ, jak má vypadat ideální fotografie.

Takže tentokrát obrázky z Kyjeva. Jsou také zajímavé. Nostalgie první fotky připomíná obrázky ze šedesátých let minulého století.

Adriano, mám rád tvůj nevinný humor.

Osvěžující zátiší s jezdícím domem. Ve stínu mohlo být příjemně. Avšak pozor na klíšťata v trávě. Letos se prý vyskytují v hojném množství.

Včera mne také zaujala tato verze:

http://www.facebook.com/photo.php?fbid=211472968897340&set=pu.204953709549266&type=1

A dnes, při opakovaném návratu, jsem z té odkazované nadšený. Je kouzelná. Obsahuje lehkou dávku jemného situačního humoru a zároveň velkou porci půvabu a elegance. Tak trochu kouzlo padesátých – šedesátých let dvacátého století. Výhradně v dobrém smyslu.

Dokonce i ten červený maník, kterého odkazuje Jirka, je z ní úplně paf.

Druhá fotografie se mi velice líbí.

Kouzelné.

Půvabné.

Krásné.

(K imitacím jakoby filmových rámečků jsem se vypeckoval jinde, takže v tomto smyslu mám už prázdniny.)

Pavoučí žena. Fascinují a elegantní.

Ale mám takový divný pocit z těch rámečků kolem snímků. Stanislave, u tvých fotografií musí konzument hádat, zda jsou ty rámečky pravé anebo imitované, což je sice možná zábavné, ale tak nějak neradostně.

fstop jsem vždy vnímal jako server, kde se nic neimituje, kde je vše doopravdy. Nic neimitovat (alespoň v technickém smyslu) jsem zde považoval za takový nepsaný zákon. Nepasný manifest.

Možná teď odpovíš: „Dostal jsem tě, nachytal jsem tě na meruňkách, poznáš prd, tentokrát jsou ty okraje pravé, je to focené na kinofilm!“

No dobře, i kdyby to tentokrát bylo na kinofilm, tak stejně u tebe už nebudu nikdy vědět, zda se příště budu koukat na opravdovou nepravidelnost okrajů kinofilmového políčka, anebo na její imitaci.

Něco divného zde sedí za krkem, a není to pavoučí žena. Je to pavouk tušené imitace.

Nemám nic proti digitálu. Digitál je určitě v pořádku. Pokud nepředstírá, že je něčím jiným.

Představuji si, jak se turistovi, který si sedne na kamennou lavici na druhé fotografii, zahryznou do nohavic kočičí šelmy, číhající pod lavicí. Jedna do pravé nohavice, druhá do levé. A když se po svačině turista zvedne s úmyslem pokračovat ve vycházce, půjde se mu těžce, protože za sebou bude táhnout dvě šelmy, brzdící drápky o dlažbu.