Juraji, objekt je to zajímavý, ale jako fotka? Myslím, že si dosud nevyhrál souboj s kompozicí.

Takováto zátiší reality mne fascinují. Ale z pohledu fotografického to na mne působí příliš strnule. Nějak to není ono. Je však možné, že celkový dojem mi kazí pouze slizký design automobilu vlevo. Kdybys na tomto místě byl s foťákem o čtyřicet či padesát let dříve, tak by to pravděpodobně působilo lépe (to se týká také fontů na vývěsních štítech apod.).

pes: plastové křesílko nevadí, bába na okap, to je tam úplně perfektní!

Tomáši (Jíro), možná zde doběhlo k mírnému nedorozumění. Myslím si, že nejde o to, zda tento obrázek provokuje (myslím, že ten obrázek sám o sobě nijak neprovokuje). Pro mne podstatným tématem, o kterém jsem zde očekával debatu, není estetika, ale etika.

Z pohledu fotografického mne tento záběr příliš neoslovuje. Jsem však zvědavý jako opičák, na co konkrétního se koukají ty tři ovečky hledící shodným směrem kamsi vpravo. Představuji si například, že někde napravo (mimo záběr) jede někdo na polních lyžích, což pochopitelně ty tři zvídavé ovce zaujalo.

Michale, mám pocit, že je to překombinované. Více vizuálních prvků a fórů si vzájemně konkuruje, z čehož vzniká guláš, který (po určitém časovém odstupu, nutném k odpoutání se od úlovku) pravděpodobně skončí v odpadkovém koši.

Částečně souhlasím s komentářem od Tomáše, ale zásadně nesouhlasím s názorem Petra. Petře, tato fotografie je cokoliv jiného, jenom ne kalkul. Znám pana Profesora Ianuse dost dlouho na to, abych věděl, že jeho fotografie nejsou kalkulem. Možná zde lze použít dnes již trochu neslušně působící slovo „koncept“.

Byl jsem při tom (společně s několika dalšími nejmenovanými členy fstopu), když pan Profesor v budově DOX tento záběr pořídil. Téměř jako vždy – z náhlého popudu – spontánně – vytasil kompaktní fotoaparát a takřka bez přípravy exponoval. Pan Profesor se s focením nevyměšuje a exponuje skoro jako kovboj pálící od boku. Avšak šetří nábojnice. Jsou to spíše jednotlivé výstřely, nikoliv zbabělá střelba z kulometu. Část práce přenechává víle Náhodě anebo Velkému Trychtýři.

V poměrně rozsáhlé sérii Krajina s datumem (omlouvám se, pokud komolím název série) je řada velmi hezkých fotek a mrzí mne, že většina návštěvníků fstopu je asi nikdy neuvidí.

Fotka vystavená na této stránce se podle mého názoru ze jmenované série trochu vymyká, a především, pokud je vystavena takto samostatně, tak je vyrvána ze svého kontextu. Tomáš se zmiňuje o souvislosti, jenže pokud to pan Profesor vystaví jako sólovku, tak se většina návštěvníků fstopu o té souvislosti nedozví vůbec nic.

Tomášem zmiňovaná Warholova plechovka polévky má možná blíž ke klasické malířské a grafické tradici. Podobně, jako když staří holandští mistři malovali realistická zátiší, tak Warhol udělal cosi jako variaci na realistické zátiší. Zátiší s plechovkou polévky. I když bez okolního prostředí. A v tomto smyslu není podstatné, zda použil sítotisk anebo jinou grafickou techniku, a zda to zátiší s plechovkou „klonoval“. Pořád je to proces, při kterém umělec „namaluje obraz“ podle „na stůl postaveného předmětu“. Určitě, jak se zmiňuje Tomáš, je zde zcela zásadní grafická podoba etikety na té plechovce s polévkou. Přiznám se, že jméno autora té etikety (a loga) neznám. Asi by mi nic neřeklo, ale na případné výstavě Warholových prací (anebo v knižní publikaci) bych se rád o autorovi té etikety něco dočetl. (O detailech Warholovy tvorby příliš nevím, věnoval jsem jí zatím relativně málo času – mám raději „živou malbu“).

Datumovku na Ianusových fotkách vnímám samozřejmě jako zásadní grafický prvek, ale také pochopitelně jako signaturu.

Ve svém prvním vstupu jsem se zmiňoval o ready made. Duchamp kdysi mj. objevil působivý sušák na lahve, a tak jej (jako již hotový výrobek) koupil, podepsal a vystavil.

Ten sušák je nádherná věc. Avšak jeho autorem není Duchamp. Ten jej „pouze“ objevil a proslavil, takže se nyní můžeme estetikou sušáku kochati v různých encyklopediích o umění.

Avšak původní autor toho sušáku je anonymní, a protože nejde primárně o umělecké dílo, tak se asi žádný kritik nepozastaví nad tím, že jsme se dosud nedověděli, kdo ten krásný sušák vlastně vytvořil. Nějak se automaticky počítá s tím, že autor sušáku není důležitý, a že podstatné je pouze jméno toho, kdo kouzlo tvaru sušáku pro nás objevil.

Možná je to trochu křivda, ale hledat cosi jako spravedlnost ve světě umění by bylo bláznovstvím.

Teď už jen zbývá vysvětlit autorovi díla na fotografii od pana Profesora Ianuse, že má zkrátka smůlu, že nás všechny sice zajímá fotka s jeho dílem, ale že jeho jméno je nám úplně ukradené.

Mám pocit, že žijeme v době, kdy je to všechno už tak nějak jedno...

Zdá se, že ta elegantní paní to poněkud přehnala s konzumací vánočního cukroví.

pes: musím zopakovat, že předsudky nezatížená hravost Adriany, která pochází jakoby z úplně jiné doby a vytrvale vzdoruje módním trendům a také tomu, co je „ve fotografii správné“, je mi sympatická.

Zkušeně exponováno ve fotogenickém okamžiku.

výborné

Fotografie s vtahující atmosférou. Velmi se mi líbí. Avšak provokuje mne zde to, že ta fotka je vystavena pouze jako malý náhled. Na takovémto pidináhledu není zřejmé, zda ta postava má na hlavě cyklistickou přilbu, natáčky anebo klubko potkanů.

Ale zároveň je fakt, že malé tajemství, kdy nevíme, co si ta osoba konkrétně nasadila na hlavu, je také hezké.

Nejvelevyváženější klubový Profesore, teď nevím, zda mám hodnotit tuto reprodukci, anebo samotné zde reprodukované dílo.

Toto foto nevnímám jako ready made, ale spíše jako reprodukci díla jiného autora.

A proto zde postrádám jméno autora tohoto díla.

Pokud je ten autor ješitný a egocentrický (což většinou umělci bývají), a dozví se, že jeho dílo je reprodukováno nejen bez jeho souhlasu, ale dokonce i bez uvedení jeho jména, tak ten autor z toho možná dostane záchvat.

Pé Es: Pé Ef 2012

Proužky na svetru výborně ladí s proužky na chodníku.

pes: vinšuji ti šťastné přecházení přes vozovky a silnice v roce 2012.

Také čumím na drát. Konkrétně na této fotografii:

http://www.fstop.cz/fstop/imgrepo/1/240/odie.jpg

Horní trolejový drát je hezky napasovaný na hranu budovy. Takové „zlobivé“ detaily se mi líbí!

I přes prvotní kritické poznámky mne tato série docela hodně zaujala. Vracím se, civím a žasnu.

Díky za informace! V těch ulicích, které zmiňuješ, se také občas plížím. Jsem však nepozorný, zákryt jsem přehlédl.

Zajímavých staveb z padesátých let (i když ne už tak monumentálních) je v Praze určitě více. Například řada činžovních domů má fascinující figurální reliéfy s motivy typickými pro budovatelská léta. Pro hledače čeká v této metropoli mnoho pokladů.

Je docela bizarní představa, že ten hotel Internacionál má architektonické prarodiče v NY. Tento hotel se vydal na cestu na západě, avšak k nám doputoval velkou odbočkou z východu...

pes: spartakiádní stadion jako Koloseum je dobrý nápad!

Zvláštní magickou sílu té první fotografie umocňuje představa, že ta parabola je namířena na družici, která je vzdálená cca 36 000 km!

pes: ta lampa pouličního posvícení je dobře zapasovaná mezi domy.

To je také pravda, jak naznačuje Petr, že se ty fotografie k sobě příliš nehodí. Tak trochu na způsob „každej pes jiná ves“. Poněkud nesourodá směs, vybraná jakoby z několika stylově vzájemně odlišných sérií.

Ale i tak sem chodím relaxovat, když práce příliš nejde. Relaxovat? To asi není ten správný výraz. Zevluji zde po chvilkách a žasnu. Nechávám se fascinovat.

Třeba ta stříška na druhé fotografii v kombinaci se zdí s okny a tím (zřejmě dodatečně přidělávaným) kovovým zábradlím. Mimořádně fascinující záležitost! Civím zde opakovaně u tohoto zátiší reality téměř s tlamou dokořán.

A se zaujetím se vracím také k té první. Ta parabolická anténa, nasměrovaná ke geostacionární družici, je tam úplně dokonalá!

Nejen vizuálně. Ta parabola je také orientační pomůckou, podobnou jako mech na kmenech stromů. Díky té parabole víme přibližně, že zhruba kdesi napravo je jih, nalevo sever, za zády západ a za baráky výpad.

V archivu nečekaně nalezená sto let stará fotografie tehdy nečekaně nalezené sochy neznámého symbolisty a obdivovatele Bílkovy secese.

Nechtěl bych zde přitápět pod kotlem, a tak jen stručně dodám, že jsem už déle nevydržel k některým negentlemanským (a tím poněkud trapným) projevům zde mlčet, protože by to mohlo být vnímáno tak, že kdo mlčí, souhlasí.

Jako gentleman se chovat vůbec neumím (většinou se zamotám do dveří, ve kterých se pokouším dát dámě přednost, čímž vznikne karambol a tak podobně), a protože u sebe vnímám deficit gentlemanství, tak, aby se to alespoň trochu vyrovnalo, a také abych se něco pozitivního konečně naučil, očekávám inspirativní gentlemanské chování u ostatních syslů.

To neznamená, že chci nyní diplomatickým způsobem vyjádřit, že se mi ta fotografie nelíbí. I přes dříve zmíněné výhrady se mi líbí. Je to velmi výrazný vizuální nápad s přítomností humoru, kterého není nikdy dost, a tak dále...

Adriano, takovéto konání je poněkud nezodpovědné. V lese lezou klíšťata!

Ale i když dáme stranou šokující představu, že žíznivá klíšťata se neslyšně blíží, tak tato fotografie příliš klidu a harmonie nepřináší. Vše začíná kompozicí, která je zde poněkud nepochopitelná. Umístění klíšťatomilné modelky tímto způsobem do formátu se mi jeví jako poněkud nešťastné.

pes: teď koukám, že modelka neleží v trávě ale na listí, takže je možné, že předešlá úvaha o zástupech žíznivých klíšťat byla planým poplachem. Avšak lepší jeden planý poplach, dva návaly paniky a tři záchvaty hysterie, než sto přisátých klíšťat.

Některé předešlé komentátorské vstupy jsou zde docela kruté, a tak raději zopakuji, že mně se ta fotografie líbí. Je výrazná, vtipná a zapamatovatelná. Neztratí se v davu.

Sice souhlasím s názorem, že ten obrazově „naivistický batoh“ za zády dámy není vizuálně dořešen, ale vnímám ho jako takovou logickou a tím i akceptovatelnou daň za vizuální hříčku, která není pouhou vizuální hříčkou.

Silueta za zády dámy je zároveň prvkem humorným. A jak jsem psal již mnohokrát: mám rád vizuální humor Adriany.

Líbí se mi také, že Adriana dělá to, co se jí líbí, a to bez ohledu na vnější vlivy a módní trendy.

Buďme rádi, že nás za ty všechny komentáře během let už neumlátila nějakým prknem. Já bych se jí vůbec nedivil.