Milá Martino, ale teď už vážně. Je naprosto absurdní, aby ses pokoušela fotit zátiší a krajinky. Tvým úkolem je pokračování ve focení charitativních akcí apod. Focení dojemných scén s dospělými, dětmi, anděly a dalšími bytostmi. To je tvé poslání.

Němá rybí hlava
k chodcům promlouvá.

Zkamenělá ryba
asfaltem proplouvá.

Němá rybí hlava
s výčitkou promlouvá.

Kus rybího betonu
asfaltem proplouvá.


pes: toto zátiší reality je vynikající a skvěle se doplňuje s hadicovým zátiším, a to i přes skutečnost, že je zcela jiné:
http://www.fstop.cz/e/168.szepe/untitled/

Do trojlístku vynikajících můžeme přiřadit také toto fantaskní zátiší:
http://www.fstop.cz/e/175.szepe/untitled/

Tyto tři fotky jsou podle mého názoru skutečně znamenité!

Ve srovnání s těmito třemi výtečnými fotkami působí ta dříve pořízená hromada štěrku nemotorně, těžkopádně, utahaně, bez jiskry. Ta hromada štěrku je už dávno pryč (dokonce ani tenkrát to nebylo ono), a tak doporučuji na tom štěrku nelpět, konečně se už od té štěrkové fotky osvobodit a prostě ji vyhodit. Můžeš si to Tomáši dovolit, protože máš mnohem lepší fotky.

na horizontu chybí blob.

...ale ono dá přece vždycky největší práci donutit portrétované, aby přisunuly hlavy k sobě. A když se to konečně naučí (dávat hlavy k sobě), tak jim potom nakonec říci „nedávejte hlavy k sobě“, tak to už by mohlo být klasifikováno jako zlomyslnost!

Oslovila mne ta prostřední. Poznal jsem na ní „svůj patník“. Totiž i přes rozdílnost lokalit a času jsem kdysi dávno vycvaknul (také na střed) téměř stejný sloupek se skoro shodným pletivem. Ale můj cvak je fádnější – v pozadí je mírně rozostřená „anonymní“ zahrada pražské periferie. Pokusím se ten dávný cvak téměř totožného sloupku vyhrabat a na nějaký budoucí sraz jej přinést. Jen tak pro zajímavost. A také pro údiv, jak jsme všichni v podstatě stejní. Rozdíly v detailech snad ani nestojí za řeč. Ale zároveň je pravdivé zvolání, že vše je v detailech. Takže pokud jsou detaily nakonec přece jen důležité, tak v tom případě je každý sysel jiný.

teď už zbývá jenom čekat na telefonát z Magnum Photos!
(čekat však aktivně, s foťákem v ulicích...)

Zřím zde kouzlo „neumělé“ fotky, pořízené jakoby letmo bez nějakých vážných ambicí. A také nostalgii. Babička měla podobno flóru před domem. A tak se mi ta fotografie tedy líbí.

...nejen vozy Alfa Romeo. V sérii by neměly chybět také konkurenční výrobky automobilky Beta Julie.

Ale je také možné, že kolegyně Martina ve svém vzdechu, obsahujícím současně povzdech „zpátky na stromy“, měla na mysli spíše dávné dětství celého člověčenstva. Zřejmě tím chtěla vyjádřit touhu po prarodné Africe. Z povzdechnutí Martiny vyplývá zároveň zjištění, že myšlenky kreacionismu ji pravděpodobně neoslovily.

Tome, pokud máš na mysli spíše umělé kočky, ehm, teda umělé čočky, tak v tom případě trefa! :)

Ale navrhuji zatím neprozrazovat odpověď zcela, třeba se ještě někdo do soutěže připojí...

Ta první je famózní. Výstřední rocková celebrita, zkušeně pózující na schůdcích při nástupu do soukromého letadla Jumbo Jet.

To jsem netušil, že literáta s tušenými profesorskými ambicemi, kterého bych očekával shrbeného nad zaprášenými a zatuchlými knihami v koutě temného antikvariátu, spatřím při propagaci plaveckého úboru světoznámé značky.

Kolega Petr Horký umí překvapit. A kolegyně Vendula Knopová umí také překvapit. Jde tedy o překvapení dvojnásobné.

Věžák Aritma u Šárky je sice viditelný (ten „zub“ vlevo), ale předpokládám, že tato stavba není od Pragera. A vlastně ani nevím, jaký název má ten věžák nyní. Asi to už dávno nepatří Národnímu podniku Aritma. Z trochu větší blízkosti jej před časem exponoval také Matěj Brabec:

http://www.fstop.cz/e/5.brabec/i-wonder-where-the-fish-has-gone/

Zmiňovaná komančská VŠ to také není (navíc ta by z tohoto úhlu ani nepřesáhla horizont).

Od Karla Pragera je jiný z těch „zubů“ na horizontu, takže hádanka pro architekty zatím trvá.

Blbnu, na střeše to přece není. To je poutač někde vedle centra. Ale určitě je to Šestka poblíž ruzyňského letiště.

Hádanka pro architekty trvá.

Při svém sobotním záchvatu jsem zde jaksi pozapomněl na skutečnost, že v atomech molekul vody jsou také elektrony. Takže lze vlastně konstatovat, že je jedno, zda jsou to kabely anebo hadice, protože ať už tak či onak, vždy jimi nějakým způsobem protékají (také) elektrony.

A fotce ještě dodám, že ji považuji za jednu z nejlepších současných fotografií v kategorii „zátiší reality“, jaké jsem měl možnost spatřit. Paradoxně píšu „současných“, a při tom mi toto zátiší v kladném smyslu něčím připomíná kouzlo „fotografické atmosféry“ čtyřicátých či padesátých let...

Dovolím si na závěr mírnou parafrázi Stanislavova komentáře: to by člověk nevěřil, jak lze ze smotaných hadic na plotě vytěžit takovou výtvarnou fotografii!

To je asi na střeše obchodního centra Šestka. Na té střeše jsem dosud nebyl, ale jinak důvěrně znám tu městkou krajinu na horizontě.

Jako fotka mne to příliš nebere. Působí na mne jako z kategorie „líbivé komerce“. Ale pokud bys, Martine, přesně toto ručně namaloval, jako maniakálně detailní superrealistickou malbu, o kterou si to vysloveně říká, tak bych potom napsal: „jo, dobrý“. Ale i tak by to byla „komerce“ na efekt.

Hádanka pro architekty: Jednu z těch nepatrně vyčnívajících budov vzadu v oparu na horizontě vytvořil Karel Prager. Který z těch drobných „výčnělků“, trochu přesahujících přes horizont, to konkrétně je?

Toto naštěstí není krajinka na kinofilm, ale zátiší reality, u kterého lze malý formát 24 x 36 mm tak nějak akceptovat (pokud jde o výjimečný odskok od focení lidí, zvířat a bestií v pohybu). A je to velmi zdařilé zátiší reality. Prostě výborná fotka.

pes: Stanislave, Petře a Emile, dovolím si vaši analýzu mírně korigovat. Domnívám se totiž, že rostliny se nezalévají proudem elektronů, nýbrž proudem molekul vody. To v konečném důsledku znamená, že nejde o smotané kabely, ale o samičky od hadů, zvané též hadice. Ale pokud ta věc neslouží k zalévání plantážní flóry, tak v tom případě to v konečném důsledku znamená, že kecám buvoloviny, zubroviny, bizonoviny anebo kraviny.

Fascinující zahuštění, dovedné časování – dobře trefený mnoho-okamžik – zdařilá pouliční pohybová „koláž“.

Toto není skutečná lidská bytost, ale umělý stroj android.

Hezké. Ale ruce na mne působí trochu nedořešeně. Jako kdyby se na té fotce hádala horní „bezproblémová“ část se „strnule překážejícími“ rukami v dolní části. Ale pokud by ty ruce byly třeba zakryté textilem, tak by ta fotka už působila natolik klidně a nekonfliktně, že by možná až příliš připomínala líbivou komerci. Takže je možná dobře, že se zde objevila určitá disharmonie či jakási vizuální disonance, která to vytrhává z kategorie „uhlazené komerce“. Avšak nejsem si tím jistý. To jen teď nahlas dumám. Vlastně nedumám nahlas, ale potichu. Tiše blouzním písemnou formou.