možná by ta fotka působila hezky, kdyby měla jinou kompozici.

sympatičtí lidé v nesympatické kompozici.

To je tak triviální, až je to zajímavý.

Řečeno stručně:
To je tak banální, až je to zajímavý.

(Výraz „banální“ obsahuje o dvě písmena méně, než slovo „triviální“, ale vtip spočívá v tom, že vizuálně to téměř tak nevypadá.)

Pohádka o zamrzlém autíčku (zimní verze)
Pohádka o troubícím autíčku (jarní verze)
Pohádka o zarostlém autíčku (letní verze)
Pohádka o rezavějícím autíčku (podzimní verze)

Ondreji, díky za informaci. Představa, že to modré auto je tam zaparkováno dlouhodobě a stalo se téměř součástí památkově chráněného objektu, kterou turisté potkávají na své pouti po červeně značené stezce, dává té fotografii nový obsah.

Také mám pocit, že kompozičně atd. je to bez problému, a že zde lze případně přilepit „nálepku výstupní kvality ok“, kterou zde nalepil včera Tomáš. A poezii, o které se zmiňuje Kamil, lze také vnímat. Možná i proto, že sníh sám o sobě je poezií. A nejen proto. Ale zároveň bych mohl napsat také to, co zde zanechala klubová Básnířka: „…ale mám z toho spíš dojem, že mě ten záběr moc nezajímá.“

Ondrej má pro terénní automobily evidentní slabost, a sbírka se pravděpodobně ještě rozroste. A toto je pravděpodobně první fotografie ze série s terénními auťáky, která působí čistě.

Jenže mne série s auťáky příliš nebere. Takových karosérií vídám ve městě, ve kterém pobývám, víc, než je zdrávo. Takže také proto jsem se včera zmínil, že mne na této fotografii zajímá především ten kostelík. Ve svém prostředí sice rovněž vídám značné množství kostelíků, ale zdaleka jich není tolik, jako automobilů, a i přes určitou architektonickou unifikaci je přece jen každý z nich tak trochu originál. V Lačnově jsem nikdy nebyl a možná ani nikdy nebudu, a tak jsem teda přirozeně zvědavý, jak vypadá ta stavba, která je z části v záběru.

Pokusil jsem se ten kostelík v Lačnově najít na internátu, a možná, že jsem jej našel. Je takový docela hezký, a tak mám z toho nálezu radost. Pokud je to tedy skutečně on, tak je zde:

http://static.panoramio.com/photos/original/40430690.jpg

http://v2.cache3.c.bigcache.googleapis.com/static.panoramio.com/photos/original/58759980.jpg?redirect_counter=2

:)

Na tuto fotografii si poměrně často vzpomenu. Jsem sice sklerotik, ale tato se mi zahryzla do paměti.

Modrý plech před možná hezkým kostelíkem. Zajímá mne především ten kostelík. Rád bych jej viděl celý. I s věžičkou. A z různých stran. Bez překážejících aut.

Z pohledu fotografického mne tento záběr příliš neoslovuje. Jsem však zvědavý jako opičák, na co konkrétního se koukají ty tři ovečky hledící shodným směrem kamsi vpravo. Představuji si například, že někde napravo (mimo záběr) jede někdo na polních lyžích, což pochopitelně ty tři zvídavé ovce zaujalo.

Pro černobílé dokumentární fotky mám slabost. Rád jsem pocivěl. Pocivěl nejednou.

Pokud je to momentka s celebritami, tak v tom případě (v rámci kategorie) je velmi zdařilá. Který bulvární tisk se může pochlubit takto hezkými fotkami? Třeba ji odkoupí Rupert Murdoch.

Nostalgie cirkusů vždy zaujme, ale mám pocit, že cirkusové stany byly focené už tolikrát (a někdy i mnohem lépe), že takovýto další záběr, kořeněný příchutí „trendy“ a ještě k tomu obohacený o automobil, jehož design spolehlivě ničí nostalgii cirkusu, a také – což je úplně nejhorší – s nešťastně vedenou horní linií kovového plotu, předurčuje tuto fotografii k vyhození do odpadkového koše.

Snad jsem teď až příliš kritický, ale ber to tak, že nejsme v cukrárně. Jsme na fstopu.

Osvěžující zátiší s jezdícím domem. Ve stínu mohlo být příjemně. Avšak pozor na klíšťata v trávě. Letos se prý vyskytují v hojném množství.

Hezká atmosféra. A kompozice je taková lehce v pohybu. Jako kdybys pomalu otáčel foťákem v horizontálním směru a průběžně mačkal spoušť bez ambicí trefit nějaký zlatý řízek či stříbrný řez. Asi se mi právě líbí i to, že nejde o ustálenou kompozici, že je zde pohyb.

Tuto kompozici bych úplně nezatracoval. Něco na ní je.

Někdo má koberec lítací a jiný má koberec hlídací.

:)

tuto dámu si díky jejímu výrazu dokážu představit s čarodějnickém kostýmu s černou kočkou rameni... a vzadu by ještě mohla hypnoticky vykukovat sova... :)

Je zajímavé, jak jednu fotografii vnímáme každý z „komentátorů“ jinak. Mne tato fotka hlavně připomněla dávné křepčení v raném dětství. Návštěvy u sousedů, kde jsme do úmoru skákali po křeslech a gaučích, házeli po sobě polštáři a matracemi z gauče, všude oblaka prachu. Obdivuji toleranci jedné babičky, která nás měla na hlídání. Pokoušela se nás sice trochu zkrotit, ale naše radost z pohybu byla nezastavitelná. Řádili jsme a křepčili v jakémsi stavu vytržení - zvláštní energetické extázi. Jako demoliční četa. V jakémsi jiném stavu vědomí, téměř v extatickém bezvědomí.

A i když je tato fotografie z úplně jiného prostředí, tak mne něčím evokuje to pradávné spontánní „ničení“ nábytku s takovou tou nekontrolovatelnou a nezkrotitelnou radostí.

Až teprve o mnoho let později jsem poznal, že existuje také něco takového, jako je pivo. Rovněž svým způsobem radost. Ehm, samozřejmě v decentním množství.

Nevím o čem konkrétně je tato fotografie, ale já jsem si v ní to své našel, a to v míře bohaté.

hezke optimisticke zatisi, navozujici pocit radosti...