Praktická pomůcka pro omezení vlivu okolního hluku.

Teď civím (podle komentáře od Tomáše), že ta skříň je camera obskurní. Tak to je zajímavé. Ale mám pocit, že fotografie nářadí se nehodí do workshopu.

Scénka je trochu šokující a zároveň snad i veselá (pokud to dítě nenastydlo a nikomu se nic nestalo). A celkové provedení fotografie je natolik příšerné, až je v tom záchvatu postprocesního šílenství možná výborné.

Kompozice je hrozná, okamžik žádný, světlo mdlé, ale zaujal mne fórek, že na druhé verzi, která je celkově v negativu, došlo k obrácení do pozitivu u té černobílé negativní fotky na skříni. Je však otázkou, zda ten fórek může zdůvodnit vystavení vystavených vystavenin.

Jiří, někdo se ti vloupal do portfolia.

nyní plknu k druhému odstavci od Tomáše:
http://www.fstop.cz/e/szepe/comments/to-petera/110626-1959/

Tomáši, to určitě ano. A do seznamu ještě přidáme, že zcela zásadní je také ohnisková vzdálenost objektivu. Míra – stupeň - velikost rozostření částí scény, nacházejících se v různých vzdálenostech od roviny zaostření vlivem těch několika základních optických parametrů je tak nějak obecně jasná. Ale jak také naznačuješ ve svém vstupu, to, co je v tuto chvíli ještě zajímavější, není míra rozostření, ale konkrétní charakter zobrazení toho rozostření.

A také nyní nemám na mysli měkkost, rozplyzlost či naopak brilanci kresby objektivu. Mám pocit, že některý objektiv s ostrou kresbou může mít paradoxně krásně měkký bokeh. A naopak, objektiv s měkkou kresbou může mít bokeh takový jakoby nepřirozeně konturovaný.

Je to velice zajímavé téma. Určitě zaslouží detailnější průzkum.

pes: zatím nejvýstřednější („prstencový“) bokeh, který jsem měl možnost vyzkoušet v praxi, má zrcadlový teleobjektiv se sekundárním zrcadlem (a středem filmového políčka) na společné ose se zrcadlem primárním.

Stanislave a Vojtěchu, děkuji za informace. Podle toho, co píšete o objektivu, to vypadá, že ten zvláštní bokeh je skutečně způsoben množstvím odlesků od množství bodových světelných zdrojů, a že objektiv je v tom nevinně. Přesvědčili jste mne, že tomu tak je. Ale i tak jsem z toho trochu jelent.

Asi bych měl chodit častěji do baru, aby barové světelné podmínky na mne nepůsobily tak exoticky.

Stanislave, ještě k těm odkazům na původní velkou verzi první fotky. Ta originální verze mne zaujala především z hlediska kompozice. Civím, že na originálu je trochu více prostoru vlevo a nahoře. Při finální úpravě jsi fotografii ořízl shora a zleva (kromě pochopitelné ztráty pár procent ze všech čtyř okrajů snímku pro vytvoření nepravidelného černého obrysu). Myslím, že rozumím, proč si ořízl tu fotografii více shora a zleva, a určitý „čistící“ smysl tohoto velmi těsného ořezu vnímám. Ale i tak preferuji spíše tu originální verzi, která má nahoře a vlevo více prostoru.

Ten bokeh (anebo to bokeh?) mne pořád vrtá v makovici. Včera večer jsem o tom opět dumal a napadlo mne, jestli ten trochu „zoomovský“ charakter rozostření zde není způsoben tím, že ta padesátka s extrémní světelností 1,2 má třeba už „příliš mnoho“ optických členů, že je možná „zbytečně složitá“.

Docela by mne zajímalo, jaký bokeh by vznikl na záběru ze shodného prostředí, avšak pořízený padesátkou „obyčejnější“ konstrukce se světelností třeba jen 1,7; 1,8; 2 apod.

Ale je možné, že teď píšu úplnou kravinu, a že trochu „zoomovský“ bokeh zde není způsoben příliš složitou konstrukcí extrémně světelné padesátky, ale prostě jen tím, že se na lesklých objektech odráží více takřka bodových světelných zdrojů.

Hm, sakrblé, ale furt mne to vrtá v makovce. Vždyť tam nejsou jen přímé tvrdé odrazy. Civím na celkový charakter rozostření – také u těch méně kontrastních věcí v polostínech.

Zatím spíš inklinuji k tušení, že to, co mám na mysli, je asi fakt vlastností objektivu. Škoda, že není pro srovnání obdobný záběr, pořízený „obyčejnou“ padesátkou s jednoduchou konstrukcí.

V místnosti se vznáší a pod stropem levituje celkem 118 malých pivních duchů.

Ta první je vtipná. A ta druhá také.

Doleva příliš natěsnané kompozici u prvního obrázku možná nepatrně pomůže, když se ta fotografie zobrazí na světlém pozadí. Tenký černý okraj fotky potom lépe vynikne, vytvoří výraznější obrys a natěsnanou kompozici tím snad trochu sváže, učeše a uhrábne:

http://www.fstop.cz/fstop/imgrepo/1/245/gahe.jpg

:)

pes: abych předběhl nedorozumění, tak ještě připíšu, že představu: „...focená jakoby z perspektivy vycvičeného barového psa, vybaveného foťákem...“ jsem nemyslel nijak osobně (docela jsem se teď zhrozil, jakým způsobem to také může vyznít – internetová komunikace je líhní zbytečných nedorozumění).

Myslel jsem tím prostě psa s foťákem. Cosi jako scénku z Alenky v říši divů. Alenku jsem sice nečetl ani neviděl film, ale nějak si ty tušené scénky představuji – jako kdyby ta baletka byla jakousi Alenkou (možná hrozně unavenou a smutnou, že se ztratila daleko o domova, a teď teda vyčerpaně smutní u cizího velkého baru a zároveň se baletně protahuje) a vyfotografoval ji nějaký pohádkový tvor – asi tak z výšky opěradla židle...

Pro zjednodušení napíšu, že se mi obě tyto fotografie líbí, a je to!

Netopýři chytají chrousty, což mne mrzí, protože chrousty mám oblíbené. Chrousti jsou takoví legrační sympaťáci. Ale netopýry mám také rád. Netopýři jsou famózní!

pes: první je výborná.

K technické části debaty přihodím, že si nejsem jistý, zda poznám vždy digitální fotku od analogové (ani na papíře). Když spatřím hodně dokonalou tonalitu s bohatou škálou nádherně jemných polotónů, tak mne to sice obvykle trkne, že to bude pravděpodobně z digitálu. Avšak pokud se škála polotónů redukuje s pokusem napodobit chudší tonalitu analogu (analog podle mého názoru funguje mj. jako kompresor dynamiky), tak (pokud nyní dáme stranou otázku napodobení zrna apod.) mám potom problém poznat, zda to vzniklo z toho či onoho zdroje.

A otázka barytu? Na kvalitním barytu bývá nádherně sytá černá, kterou zřejmě nelze dosáhnout tiskem. Ale pokud existují (optické?) zvětšováky(?), ze kterých lze nějakým způsobem promítnout cosi jako svítící digitální obrázek a optickou cestou jej zvětšit na baryt, tak to (pokud je imitace analogového zkreslení obrazu provedená pečlivě), by pro mne bylo určitě problém poznat, zda na baryt byl promítnut analogový či digitální obraz (pokud nepoužiji svou oblíbenou hodinářskou lupu).

Pro mne je mnohem snadnější rozpoznat kvalitní baryt od vytištěného archu. To snad lze. Zkrátka baryt má nádherně sytou černou, kdežto tisk bývá šedivější. A tak nějak. Avšak to (jak jsem již kvákl v předešlém odstavci), zda na ten baryt bylo naexponováno filmové políčko anebo sofistikovaná digitální imitace filmového políčka, tak to bych asi fakt nepoznal.

Ještě více mne zajímá „esteticko-filozofická“ otázka, zda je anebo není prasárna pokoušet se v počítači imitovat chuť a šmak krásného přirozeného analogového zkreslení obrazu.

Žijeme v době imitací a náhražek, takže digitální imitace analogu může být vnímána jako zcela přirozený jev, vypovídající o stavu civilizace.

Je fakt, že imitace různých věcí, materiálů a struktur se táhnou dějinami lidstva. Fládrované dveře imitují strukturu dřeva, štukolustro (anebo jak se to správně nazývá) imituje mramor a kámen na obyčejné zdi (povrch jakoby „mramorových“ sloupů a obkladů v mnohých kostelech apod.), koženka imituje kůži, plastová fólie na povrchu nábytku často imituje dýhu a tak dále. Zdá se, že lidstvo si v imitacích vysloveně libuje.

A pokud dáme nyní stranou struktury a materiály, tak v širším smyslu jsou dějiny lidstva dějinami imitování a napodobování. Zdá se, že jsme se skutečně vyvinuli z opic. A že do značné míry opicemi stále jsme.

...

Kouzlo digitálu je v jeho přesnosti a neutralitě. Cokoliv jiného (kromě snahy dorovnat světelné kontrasty apod.) není zdokonalováním digitálu a posouváním ho někam výše, ale jeho (v lepším případě tvůrčím) mršením. A je fakt, že to mršení může být občas velmi hezké.

...

K fotografiím dodám, že ta druhá se mi líbí.

Svým způsobem se mi dokonce líbí i ta první. Kdyby ovšem neměla tak necitlivou kompozici (tím mám na mysli především levou část fotky). Ale jinak mne docela fascinuje. Proti tomu ohromnému barovému pultu je ta baletka úplně maličká. Taková minibaletka z říše skřítků. Sotva dohlédne na horní desku pultu. Focená trochu zezdola, jakoby z perspektivy vycvičeného barového psa, vybaveného foťákem.

A ten její těžce unavený výraz zvláštně kontrastuje s vypjatou baletní pózou na špičkách.

Na této první se mi líbí také to poměrně ostré světlo z přímo zářících barových lamp.

U této první se mi však nelíbí bokeh. Je takový nehezky konturovaný. Jakoby ze zoomu. Avšak věřím tomu, že je to pevnou padesátkou (1,2/50). Perspektiva záběru versus relativně velký stupeň rozostření pozadí odpovídá pevné padesátce (při velikosti snímače cca 24 x 36 mm). Ale i tak je mi divné, proč ten bokeh má takovou konturovanou strukturu. Asi to dělají ty ostřejší zdroje světla versus odlesky.

Je to celkově taková zvláštní věc.

Rozhodně bych zde nepsal, že je to kýč. Já vůbec nevím, co to je.

Ta fotografie mne fascinuje, a rozhodně to nemyslím záporně.

Ta druhá je magická. Ano, a určitě perfektně vynikne na obálce LP/CD.

Fascinující prostředí. A zajímavý je také bonus se záhadnou věštbou: hora Říp nad hlavou velikána.

Hned zpočátku jsem tušil, že je zde něco jinak. Nebyl jsem si však jistý, jak to je. A abych tedy nezpůsobil trapas, tak jsem v prvním vstupu preventivně nenapsal slovní spojení „pohled mámy“, ale raději univerzálnější definici „pohled dámy“. :))

Pavol, díky za informaci. Jak jsem již psal, ta fotografie má pro mne zvláštní kouzlo, a i přes určité výhrady ke kompozici se mi líbí, a jsem rád, že jsi ji vystavil. :)

PS: gratuluji ti ke kouzelné dcerce. :)

Objevily se červánky a na večerní obloze se začali tvořit beránci.

Tato fotografie by měla bát uložena do kosmické sondy a spolu s dalšími vyslána do vesmíru jako vzkaz vzdáleným civilizacím.

U této fotografie mám výjimečně pocit, že zde je lepší kompozici a pozadí vůbec neřešit. Nechat to být. Byla by škoda tu fotografii vyhodit. Protože ten okamžik je prostě výborný.

Je sice pravda, že ta fotka není dobrá po všech stránkách, avšak to, co vyzařuje, je důležitější než kompozice.

(Docela se divím, že něco takového jsem napsal já, a ne třeba Tomáš Houda... :)