Je zajímavé, jak jednu fotografii vnímáme každý z „komentátorů“ jinak. Mne tato fotka hlavně připomněla dávné křepčení v raném dětství. Návštěvy u sousedů, kde jsme do úmoru skákali po křeslech a gaučích, házeli po sobě polštáři a matracemi z gauče, všude oblaka prachu. Obdivuji toleranci jedné babičky, která nás měla na hlídání. Pokoušela se nás sice trochu zkrotit, ale naše radost z pohybu byla nezastavitelná. Řádili jsme a křepčili v jakémsi stavu vytržení - zvláštní energetické extázi. Jako demoliční četa. V jakémsi jiném stavu vědomí, téměř v extatickém bezvědomí.

A i když je tato fotografie z úplně jiného prostředí, tak mne něčím evokuje to pradávné spontánní „ničení“ nábytku s takovou tou nekontrolovatelnou a nezkrotitelnou radostí.

Až teprve o mnoho let později jsem poznal, že existuje také něco takového, jako je pivo. Rovněž svým způsobem radost. Ehm, samozřejmě v decentním množství.

Nevím o čem konkrétně je tato fotografie, ale já jsem si v ní to své našel, a to v míře bohaté.