K této fotografii by bylo možné sesmolit rozsáhlou obecnou úvahu o minulosti, současnosti a budoucnosti fotografie...
Ale nevím, který teoretik by se do takové úvahy chtěl pustit, takže jí asi nikdo nesesmolí...

Tak jen neohrabaně, amatérsky a velmi stručně sám za sebe dodám:

Tato fotka zřejmě nic nového nepřináší... ...a přes to rozhodně stojí za pozornost...

Zdá se, že veškeré základní extrémní polohy fotografie již dávno byly vyzkoušeny (skutečná avantgarda již nepřichází asi tak padesát let – plácáme se stále dokola v bludných kruzích), a že jedna ze sympatických možností je zřejmě návrat k obyčejné fotce... ...a třeba i úctou k řemeslu...

A z tohoto obrázku ve foto-grafickém smyslu cítím cosi jako klid po boji a touhu „dělat pěkné věci...“

Pro někoho to může být málo... ...pro mne to není málo...

Trošičku zde na mne dýchlo cosi z kouzla magických zahrádek Josefa Sudka...

A to i přes ten dynamický náklon (snad jen ten jedoucí automobil to dynamizuje příliš)

Nechybí i nějaký ten záhadný předmět – objekt – například cosi jako „sošný menhir“ v trávě...

A všudypřítomná melancholie maringotky...

Tajemství zahradní meteorologické stanice s přistavenými schůdky...

Linie zarůstajících dlaždic, napnutého drátu, silnice...

Nepatrně i cosi z flóry jihu Francie...

Možná šel kdysi kolem van Gogh...

Těžké mraky... ...co v nich objeví ta velká parabolická anténa u silnice...?

Anebo hledí ještě dál...?