Kompozice mi sice opět nesedí, ale i přesto se zde rád pokuchám poetičností nalezeného zátiší reality. Vlastně více než kompozice mne zde ruší představa dusivého cigaretového dýmu zmíněného Milanem (maniakální čtenáři seriálů Rychlé šípy, mezi které jsem kdysi také patřil, nedokážou ani v dospělosti vnímat cigarety jinak než jako opovrženíhodný poklesek slabochů oslabující tělo i ducha). Takže spíše než dusivý dým čenichám z tohoto snímku cosi jako rostlinnou vláhu v zákoutí relativně čistého vzduchu ve smogem týraném městě.

A také si mi líbí ty kachlíky. Pro okachlíkované zdi staveb mám slabost. Ale ještě k té popínavé rostlině: je to taková komická plachá bytost, která se nenápadně plíží podél zdi. Možná nechce být viděna. A pokud si jí nějaký vnímavý kolemjdoucí přece jen všimne, možná si ani neuvědomí, že ta zvláštní rostlinná bytost se pohybuje.

Možná že nejvíc na této fotografii oceňuji humor. Ale poesii také.