Martine, nebuď smutný, to jsou standardní příhody, kterými jsme postiženi všichni. Už se to mnohokrát stalo nám všem, porůznu uhranutým širým světem fotografie. Příhoda může probíhat například takto: Fotograf se plíží terénem, uzří velmi interesantní zátiší reality, vyfotí to, koukne se na fotku a zjistí, že na té fotce to není zdaleka tak zajímavé, jak se to jevilo v reálu. A když fotograf ani po několika dnech, týdnech, měsících či letech nemá v úmyslu smířit se s faktem, že to na fotce nedopadlo dobře, tak ji (někdy téměř samovolně – jakoby proti své vůli) vystaví s jakousi stále přežívající nadějí, že se dodatečně stane nějaký zázrak. A čekání na zázrak (bez ohledu na to, zda při expozici anebo až po expozici) patří mezi charakteristické vlastnosti fotografek a fotografů. Jsme jedna obří rodina čekatelů.