pořád jsem si na ty mobilní záznamy ještě nezvykla... jsem schopna překousnout to v rámci nějakého většího celku, ale jako sólovku to nedávám... (ano, díky tomu, že ne vždy sebou mám svou černou cihlu na obranu proti narkomanům nejen na hlaváku, přišla jsem už tak o spoustu minimálně pro mne zajímavých záběrů, kam bych i tenhle zařadila...)
Martine, nebuď smutný, to jsou standardní příhody, kterými jsme postiženi všichni. Už se to mnohokrát stalo nám všem, porůznu uhranutým širým světem fotografie. Příhoda může probíhat například takto: Fotograf se plíží terénem, uzří velmi interesantní zátiší reality, vyfotí to, koukne se na fotku a zjistí, že na té fotce to není zdaleka tak zajímavé, jak se to jevilo v reálu. A když fotograf ani po několika dnech, týdnech, měsících či letech nemá v úmyslu smířit se s faktem, že to na fotce nedopadlo dobře, tak ji (někdy téměř samovolně – jakoby proti své vůli) vystaví s jakousi stále přežívající nadějí, že se dodatečně stane nějaký zázrak. A čekání na zázrak (bez ohledu na to, zda při expozici anebo až po expozici) patří mezi charakteristické vlastnosti fotografek a fotografů. Jsme jedna obří rodina čekatelů.
stupínky vítězů jsou super, potkávám je podezřele často...