Připomíná mi to začátečnické fotky, kdy po několika úplně počátečních šedivých fotkách přichází opojení z možnosti zvětšovat velmi kontrastně, a také opojení z objevu, co všechno lze dostat na jednu fotografii - co všechno lze vtěsnat do jednoho záběru. Ale potom jde fotograf dál a takovéto fotky končí v šuplíku jako vzpomínka na období, kdy radost z objevování nebyla svázána kulturou plochy. Z této fotografie bolí oči – téměř se na ni nedá koukat, ale vyzařuje z ní radost z objevování, což je hezké.