Pustili jsme se do klábosení, to nemohu stát stranou! A odpusťte mi tu "povrchní efektnost".

Že by každá fotografie byla povrchní? To leží asi někde na povrchu. No ano, už to mám, ona je plochá jako papír. Chybí jí, a to prosím opravdu vždy a všude, hloubka. V tomto smyslu setrvává na povrchu, protože jí jinak nebylo dáno.

Ale podíváte-li se do ní, dovede vyprávět, dovede být svědkem (a někdy i důkazem!) velkých i těch maličkých činů a zachvění života. Fotografie je zkrácený film. Dobře, je beze slov, ale i tak vypráví. Jsme lidé nadaní schopností domýšlet, extrapolovat, vzpomenout si, srovnávat, nechat se zasáhnout. Fotografie má katalytický účinek. Je to spouštěč reakcí šťáv. To může být románů za takovou fotkou! A pak ovšem fotografie budí emoce. Vášeň a pohnutí je při naší pouti tím nejvěrnějším souputníkem. A dokáže-li obraz pohnutí vyvolat (no prosím, jak ve vývojce), dovede hrát na všechny struny naší existence, zkušenosti a snů. Některé z nich nejsou povrchní.

Ale myslím, že Vlkomírkovi šlo více o jakýsi technický pohled na věc, chtěl oddělit první vrstvu vnímání fotografie - emoci ještě nezpracovanou, právěrozenou, jak holátko holou, a tak snad v jistém smyslu na povrchu, tedy povrchní.

Povrchnost zní mi podobně jako lacinost, rutina, všednost. Opakem je snad moudrost, hledání, úžas a tajemství. Na fotce "bez názvu" vidím vše, od každé ingredience špetku. Je erotická, dráždí, snad právě to někomu připadá laciné. Prosím. Ale to je jen omáčka, masem je nečekanost gesta (pokora, vzdání se, bezmoc, vyčerpání, hledá v trávě broučka, mlátí se smíchy, musí?, chce? pro koho?, proč?, "neobvyklé otázky", no tak se, Tome, zas nečerti), symetrie v chaosu tvarů (brož Vlkomírova) a to světlo ve vlasech (světlo ve vlasech!). Nuže, tak málo mi stačí.

V učených debatách o umění má každý pravdu. Už mi to taky chybělo, Vlčku, psát nesmysly.