Pokus a omyl skutečně vyznívá poněkud pejorativně. Je i není to tak myšleno.

Práce Ondřeje Rytíře bezesporu svědčí o vkusu a výtvarném cítění - zkrátka je se na co dívat. "Strom" a plechový "ruf." svědčí navíc i o chuti k experimentu. Čím jiným jsou tyto fotografie sice výtvarné, zato neobvyklé a nepředvídatelné v účinku? A odvažuji se napsat, že nepředvídatelné jsou i pro samého autora, experimentuje i na sobě.

Umění je dnes již jen vzácně tvořeno v duchu pečlivě promyšlených a vášnivě obhajovaných konceptů sdílených formalizovanou skupinou, jak tomu bývalo u malířů a básníků před nějakými sto lety. Dnes není na úvahu a už vůbec na koncepty čas. Nemají v té mnohosti a přebytku význam, nikdo si jich stejně ani nevšimne. Navíc ta naše fotografie, a což terpve digitální, svádí k nezávaznosti - už pro ty směšné setiny sekundy, kdy se tvoří. Je snadné experimentovat, a tak to děláme. Nevím, zda to není snadné až příliš.

Avšak pokus a omyl v sobě vždy nese naději. Bez nich by nebylo evoluce, ani my, bez nich by nebylo překvapení. Kdo klade dobré otázky, má způli vyhráno a kdo se zanícením rožní své selátko, bude bohatě odměněn.

o)