Vzdycky, kdyz se na tyhle obrazky divam, skonci to tim, ze se zacnu ptat po smyslu fotografovani jako takovyho.
Coz nema byt ted chapano nejak negativne, ale proste me pokazdy dostane ten kontrast mezi tim tvym usilim, se kterym ty obrazky delas - kompozice, technicky provedeni -, promitne se mi do toho, co casu to znamena, a proti tomu stoji ta rovna cara na mym eeg, kdyz se na to koukam. Zadna reakce, nic.

Pritom vim, ze fotografie muze transportovat neuveritelny naklady emoci, pocitu stesti, harmonie, whatever. Ted zrovna jsem se koukal na opakovani jednoho dilu toho serialu photosuisse, o Christianovi Coigne, a bralo me to, co delal, silenym zpusobem, takze tech emoci snad principielne jsem schopnej. Zvlastni.