K ty diskusi... ja si myslim, ze nejvetsi problem fotografie je fakt, ze sama sebe porad jeste povazuje za cosi zvlastniho. Asi jako kdyby si kresliri nebo landartisti mysleli, ze v celem kontextu vseho, co vznika jako umeni, jsou necim extra.

Fakt, ze dneska kazdej foti mobilem, ma na vznik kvalitni umelecky tvorby asi stejnej vliv jako skutecnost, ze kazdy dite, ktery jde do prvni tridy, vlastni sadu pastelek.

Dokud budou fotografove prikladat vetsi dulezitost tomu, jakou technikou nebo procesem neco vytvorili, nez co vytvorili, budou se v tom placat stejne jako piktorialisti pri vzniku fotografie. Tehdy se fotografie poprve osamostatnila diky obrazkovym revue tricatych let - tedy primarne diky uplne jinemu mediu - a jeji na objednavku vznikajici dokumentarni forme, ale zaroven si tak vytvorila i svoji nejvetsi hypoteku, se kterou se potyka dodnes. Jeji druha emancipace podle me nenastane diky tem, kdoz sami sebe nazyvaji fotografy, ale diky tem, kdo ji proste pouzivaji jako vyrazovyho nebo ciste zaznamovyho prostredku.

Zajimavy k tomuhle tematu je precist si, co o umeni jako takovem rika Jeff Koons, kterej ma mimochodem ted pozoruhodnou vystavu ve Fondation Beyeler. O fotografii se nezminuje ani slovem, ale presto je to, co pise k tomuhle tematu, signifikantni. Obecne staci podivat se, jaky vyvoj nastal treba v socharine behem poslednich sto let. To interview je v nemcine v jednom z nedavnych cisel "Weltwoche", pokud to nekoho zajima, muzu jej najit a nekam postnout.

V tomhle smyslu je pro me ta formulace "moc jste se ale nenasrali" usmevne sebestredne naivni, vubec nechapu, co by me na nejakem libovolnem obrazku melo nasrat.
Me nasere telefonat s moji ex, ale fotka? omfg :-)