lxs

nemam v umyslu zde prebijet pripadna kriticka hodnoceni kolegu mnozstvim kladnych vstupu, jen jsem chtel jeste dodat, ze mne ta prvni fotografie s mesicem uchvatila nejen svou exoticnosti az fantasticnosti sveta na jizni polokouli, krasnou, temer dekorativni strukturou, ale zaroven jakousi symbolikou.

Vyznamnou roli zde hraje take segment vlevo dole. Potok jako cesta. Cesta jako potok. V tom celkovem kontextu s tou krajinou z "jineho sveta" a tim mesicem "naruby" to ma temer mysticky obsah.

S vedomim, ze vesmirna telesa zde "chodi pozpatku" je to jak z jine casti vesmiru. Jako kdyby se Henri Rousseau ocitl na jine planete, ktera by mu byla vzdalena a zaroven velmi blizka, vysnena.

Cosi duverne znameho, ale soucasne nedosazitelneho. A svou symbolikou je to snad dokonce i archetypalni zalezitost.

A opet je to tady: cesta jako potok. Potok jako cesta. A mozna je to vodopad. Anebo se jen tise sype bily pisek.


pes: tesim se, ze treba nekdy tuto fotografii uvidim vytistenou ve vetsim formatu na nejake vystave.

a mně se ten křivý úsměv líbí!

neat!

sem tu nalil novej sken, imho lepší a neořezanej

2

ty seš ale vokecávačka, to světlo na druhý není nikonem ale nesvětlem venku. taaaak! :)

musim povedat, ze som podobnych veci videl uz X, ale aj tak pekne
:)

supr

heje sa mi paci asi najviac, ale inak mi to spolu velmi nefunguje.

[fs:102] tj: tak to mě dostalo :D

taky se mi to nelíbí...

pro me moc fajn

:)

eh

Moc dekuji Lubomirovi, ze sepsal i me myslenky. Ja bych to napsal nepatricne, jako vetsinou. Vidim to na 110% stejne. Diky, vlku.

ps: nevim proc, ale tentokrat ani neverim, ze je to na pola.

mne se to nelibi.

Mistře Jardo, omlouvám se, už několikrát jsem zde smazal svůj zatím neodeslaný „kritický jakobykomentář“, protože je možná nepatřičný, ale nakonec ten blábol zde přece jen zanechám, abych se za své plky mohl později stydět. Ale zkrátka: tato legrácka na mne působí jako klišé, zprofanovaný fórek. Na této fotografii postrádám takový ten poťouchlý humor, který jsem si jinak velmi oblíbil a zvykl na něj jako na (nad)standard u Tvých fotek. Nyní to na mne působí nějak příliš vážně. A i když to máš v hezké formě, tak tentokrát nevím...

Většina komentátorů je zde však nadšená, a tak do poslední chvíle váhám, zda svůj kvák vůbec odeslat, protože nechci být kazisvět, který přijde a škodolibě rozkope něco hezkého...

Pokud tento „komentář“ bude přece jen odeslán, tak se to stane tak nějak spíše omylem...

Je zajímavé, jak jednu fotografii vnímáme každý z „komentátorů“ jinak. Mne tato fotka hlavně připomněla dávné křepčení v raném dětství. Návštěvy u sousedů, kde jsme do úmoru skákali po křeslech a gaučích, házeli po sobě polštáři a matracemi z gauče, všude oblaka prachu. Obdivuji toleranci jedné babičky, která nás měla na hlídání. Pokoušela se nás sice trochu zkrotit, ale naše radost z pohybu byla nezastavitelná. Řádili jsme a křepčili v jakémsi stavu vytržení - zvláštní energetické extázi. Jako demoliční četa. V jakémsi jiném stavu vědomí, téměř v extatickém bezvědomí.

A i když je tato fotografie z úplně jiného prostředí, tak mne něčím evokuje to pradávné spontánní „ničení“ nábytku s takovou tou nekontrolovatelnou a nezkrotitelnou radostí.

Až teprve o mnoho let později jsem poznal, že existuje také něco takového, jako je pivo. Rovněž svým způsobem radost. Ehm, samozřejmě v decentním množství.

Nevím o čem konkrétně je tato fotografie, ale já jsem si v ní to své našel, a to v míře bohaté.

uzasne skvely! :)