Lubomír Vlk! : Jak krásný komentář, děkuji.
Létající Čestmír měl být normálně s velkým Č, jsem se přepsala. Létající Čestmír byl pro mě oblíbený seriál, byl o tom, jak si plnit sny. A když jsem tuhle fotku fotila, ona slečna na fotografii byla čerstvě zamilovaná, a tak se z ní stala taková Čestmíra se splněnými sny.
Kompozici považuju za ok, dovedu si to představit s více místa před ní a pod ní, ale ne o moc, tak, aby to nebylo tak natlačený. Mám i fotky, které jsou dál, ona skáče z moře, takže je tam moře... ale nějak se mi to nezdálo tolik. Důvod vlastně pro to nemám, pocit jen.

O tom zaberu jsem az tak nepremyslela, ja neumim fotografii brat timhle zpusobem. Neco me napadne, vyfotim to. Nevim, kolik lidi to fotilo prede mnou a kolik jich to vyfoti po mne, je mi to jedno. Ja si to vyfotim, protoze to chci vyfotit a nikdy mi neni znamo, ze existuje hodne podobna fotka, jakou delam ja v ten moment. (Jiste jich je mraky, ale ja je neznam.) Tenhle den byl posledni prosincovou sobotu, kterou jsem travila pred vanocema v Athenach, mela jsem chut skakat, takze jsem skakala. :) V jinem tele samozrejme.
Ja mozna casto pracuju do jiste miry konceptualne, napadne me fotka, sezenu si veci, abych ji stvorila, domluvim si modelku a chci to vyfotit tak, jak to vidim. Ale ze bych resila, zda tim dam svetu neco noveho, to v tu danou chvili ne... Samozrejme bych si rada myslela, ze jsem vyfotila neco jinak, hloubeji nebo osobneji ci snad citliveji a originalneji... Ale nemam dojem, ze jsem za sebe schopna to posoudit nebo fotit konkretne prave proto.
Fotim, protoze tim ziju, protoze si maluju svet, jak ho chci mit. Fotim, jak to citim.