Když civím na název „talking heads“, vybaví se mi jméno Adrian Belew. Tím se mi zároveň vybaví název King Crimson a především jméno Frank Zappa. A když se mi vybaví Frank Zappa, tak už se mi potom vybaví všechno možné i nemožné: Igor Fjodorovič Stravinskij, Edgard Varèse, Pierre Boulez, Don Van Vliet alias Captain Beefheart anebo třeba radostné uvítání mistra Franka Zappy na Ruzyňském letišti počátkem devadesátých let (tenkrát nám letištní zpráva dovolila, abychom na uvítanou přiletivšího mistra pustili z letištních amplionů, tenkrát umístěných na stropě velké letištní haly, CD s mistrovými nahrávkami – dnes akce již naprosto nemyslitelná), či trpká vzpomínka na fyzické napadení mistra FZ americkou vládní ochrankou, když se tento nevšední umělec mylně domníval, že je mezi jinými (po předešlém velkolepém přivítání na Pražském hradě) také pozván na společnou slavnostní večeři s Václavem Havlem při jeho první návštěvě USA. Zkrátka název fotky zafungoval jako spouštěč. Vybavuje se mi spousta věcí. Většinou hezkých, ale i některých ošklivých. A to způsobuje, že na tuto fotku nechtě civím jako kdyby byla průhlednou fólií, za kterou vidím spoustu jiných příběhů. Za to však nemůže fotka. Vinen je její název. Když se konečně vzpamatuji a pohlédnu na samotnou fotku, potom zahulákám: „jé, to je hezká fotka!“ Je taková klasická. Vypadá jako skutečná, což se dnes už často nevidí. No prostě hezká fotka.