Symfonie č. 6 h moll „Patetická“, op. 74

Málokteré dílo je opředeno tolika legendami, jako je Čajkovského 6. symfonie. Pár dní po premiéře, kterou sám dirigoval, skladatel zemřel. Už to vrhá na dílo myšlenku jakéhosi posledního autorova odkazu, zvláště když jde o kompozici zcela originální a velmi hlubokou.

Prvá věta je ohromným plátnem, kde se sráží tragické téma, připomínající Beethovenovu klavírní Patetickou sonátu (odtud a také pro vznícený obsah skladby přízvisko Patetická symfonie, které prý dílu přiřkl skladatelův bratr), s lyrickým, až možná trochu uplakaným tématem druhým. Grandiózní vrchol této věty nemá v Čajkovského díle obdobu; něco podobného nalezneme jen v dílech Mahlerových a u nás Sukových.

Druhá věta přináší zdánlivý oddech. Je to salonní valčík, napsaný v nezvyklém pětidobém taktu s triem, kde neměnné údery tympánů v pozadí tiše naznačují, že idylka je jen zdánlivá.

Velmi originální je věta třetí. Dvě třetiny věty zabírá vzdušné scherzo s poletujícími motivky po jednotlivých sekcích orchestru. Koho by napadlo, že z druhého tématu věty se vyvine v jejím závěru mohutný pochod sršící optimismem a silou. A jak kontrastní je vstup naříkavé věty čtvrté!

V průběhu celé poslední věty jako by se chtěl autor vymanit z depresivního stavu. Jednotlivé plochy stoupají gradačně ke světlu, ale vždy se zase zřítí do temnot.
Závěr je nanejvýš tragický. Melodické segmenty směřují do stále nižších poloh a v temném zvuku hlubokých violoncell a kontrabasů dílo končí.

http://www.youtube.com/watch?v=uZmLx4w2VHo