Jo, ta „zhroucená“ dívka v černých šatech, nenápadně umístěná v rohu vedle schůdků u vchodu do dalšího sálu, mne tenkrát v první chvíli vylekala. Napřed jsem váhal, zda nepotřebuje pomoci. Než jsem pochopil, že je to nastražená figurína... :))

Ano, je tam několik dobrých fórů. Ale celkově ta výstava na mne působila křečovitým dojmem. Takovým hodně polopatickým. Aby pochopil co je „dekadence“ i člověk, který je na výstavě uměleckých děl poprvé v životě.

Já mám pocit, že tak, jako u mnoha jiných výrazů, se i u slova „dekadence“ mohou vést nekonečné spory, co to slovo vlastně znamená a co si pod ním představit, co do něj zaškatulkovat. Osobně mám raději takovou dekadenci, u které mnohé lidi ani toto slovo nenapadne. Relativně nenápadná díla, kde je jen něco trošičku jinak. Mám rád jemnou práci. Ale v Rudolfinu aktuálně vnímám v převaze spíše cosi, co bych nazval ukřičeností a již zmiňovanou polopatičností.

Proto mne překvapuje poměrně kladné hodnocení výstavy od Tomáše, u kterého vím, že také nemá rád ukřičené a okázalé věci.

Zároveň je ale fakt, že se s Tomášem asi shodujeme na kladném hodnocení triptychu od Ivana Pinkavy (obzvlášť v celkovém kontextu). A ta již zmiňovaná „zhroucená“ dívka pod schody byla opravdu šokující. To se autorovi povedlo! :)