Kdo hleda bahno, najde bahno...

Na prvni pohled to pusobi velmi neutesene - tvrda podlaha, hole steny, elektricke draty, prebytecnej tuk a ulepena spina. Obrovske mnozstvi nekomfortu s malymi ostruvky tepla. Skoro by se mi chtelo dojit az k zaveru, ze tvoris, aby ses z tohodle sveta nezblaznila. Ale pak si clovek uvedomi, ze fotka ma se skutecnosti spolecnou akorat tak predlohu a muj pohled na vec nemusi odpovidat predstave autora ci kohokoliv jineho.

Libi se mi, jak jsou prebytecne vrstvy oloupane a prosvita jadro. Libi se mi, ze v tom muzu videt hnus i ostruvky nadeje, neporadek i velky rad, pronikavost a pohled dovnitr. A je mi mile, ze to je servirovane v klidu (ktery v tom mohu videt) a bez agrese (kterou v tom mohu prehlednout).

Jsem rad, ze jsem tento soubor fotek videl.

ja to vnimam jako uvod, stat a zaver. Uz na zakladni skole nas to (teda alespon me) ucili. Kazda kniha/text by se mel skladat z techto tri casti, hudebnici se tohoto schematu drzi a ja bych rekl, ze i fotografove by to meli nejakym zpusobem respektovat.

Je hezke procitat si stat, uvod ho krasne navozuje a zaver zanechava prijemny dozvuk. Libi se mi to. Cele.