Tomasi, podle mne je uplne jedno kde - ve smyslu pred jakym publikem - neco prezentujes. To je pro mne hodne dulezita myslenka, protoze v dnesni dobe nikdy nevis, kde kdy kdo a za jakych okolnosti tvoji praci uvidi, kdyz ji jednou otevres pandorina elektronicka vratka. Kazda vec by mela umet obstat sama za sebe... pokud na ni hledi nekdo, kdo je schopen ji pojmout.

Existuje jeden zajimavej clanek od Erwina Putse, guru pres Lejky, kde se presne timhle zabyva, kdyztak sem dam link... Esenci toho co pise je myslenka, ze digitalni imaging je necim, s cim si fotografove kteri vyrostli na klasickych chemostribrnych postupech vetsinou moc nevi rady. A ze i kdyz prechazeji z ruznych duvodu na digitalni fotografovani, tak jej praktikuji stejne, jako kdyby drzeli v ruce kameru na film. Ze si vubec neuvedomuji vsechny stupne volnosti ktere jim to medium nabizi, ze zatim nemaji vypestovane nove kodexy a vytvorene hodnotove zebricky, a ze podle jeho nazoru to az na nekolik vyjimecnych jedincu (pozn. th: Annelies Strba a dalsi) dokaze teprve generace ktera nic jineho nepoznala. Teprve ta bude schopna adekvatne zachazet s obojim - pokud v te dobe film jeste bude existovat.

Pro mne je nakopirovani polaroidoveho ramecku necim, co se pouziva treba v reklame kdyz chci vyjadrit urcitou naladu, a protoze se ridim zasadou ze neexistuje nic, co by neexistovalo, pokud je vysledek dobry, tak mne to absolutne nepohorsuje. Jedina vyjimka, kde ty okolnosti pro mne hrajou roli, je ten pripad kdy se prestaneme bavit o elektronicke podobe a vezmeme do ruky jeji papirovy exemplar. Print z Lambdy na cibu by u mne asi neprosel. Jako tisk v nejakym casopise s tim nemam problem. Chapes, co mam na mysli?