Dubito, ergo cogito ergo sum.
V této podobě se věta u Descarta nikde nevyskutuje a o přídavek „pochybuji“ (dubito) se objevuje až v předmluvě z roku 1765, podepsané patrně pseudonymem Thomas, která byla převzata do vydání V. Cousina a je k dispozici i na internetu (Bnf/Gallica nebo [1]). Tento dodatek zavádí pozornost nesprávným směrem, jako kdyby se Descartův argument zakládal právě na pochybnosti, a nikoli na jakékoli uvědomělé myšlenkové činnosti. Descartovi přitom jde o překonání pochybností, ne o pochybování jako takové. Thomasova formulace také prohlubuje nebezpečí nedorozumění, o němž jsme se zmínili výše.
V této podobě se věta u Descarta nikde nevyskutuje a o přídavek „pochybuji“ (dubito) se objevuje až v předmluvě z roku 1765, podepsané patrně pseudonymem Thomas, která byla převzata do vydání V. Cousina a je k dispozici i na internetu (Bnf/Gallica nebo [1]). Tento dodatek zavádí pozornost nesprávným směrem, jako kdyby se Descartův argument zakládal právě na pochybnosti, a nikoli na jakékoli uvědomělé myšlenkové činnosti. Descartovi přitom jde o překonání pochybností, ne o pochybování jako takové. Thomasova formulace také prohlubuje nebezpečí nedorozumění, o němž jsme se zmínili výše.